Hořící příroda v Indonésii

Indonésii postihly dvě katastrofy - smog z hořících lesů a „ekologický” aktivismus. Indonésie je čtvrtým nejlidnatějším státem planety s výrazně rostoucí populací, má asi poloviční počet obyvatel ve srovnání s Evropskou unií.

Navzdory poměrně velké produkci ropy, příznivým vegetačním i zemědělským podmínkám (klima, sopečný prach) i přístupu k mořím patři Indonésie v přepočtu na obyvatele mezi chudé státy. Větší část obyvatelstva žije v nesmírně chudých poměrech srovnatelných s podmínkami dotovaného skotu v EU, přestože se situace díky extrémnímu růstu ekonomiky v posledních desetiletích zlepšila včetně výrazného zvýšení dostupnosti pitné vody.

Některým mezinárodním „ekologickým” organizacím je však více líto tamních divokých zvířat než chudých lidí, možná proto, že tito „ekologičtí” aktivisté nikdy nezažili nedostatek pitné vody. Nejvíce jim však aktuálně vadí obrovský kouř kvůli únikům oxidu uhličitého do atmosféry. Milióny těchto aktivistů přitom vystupovaly proti plánu americké armády a některých dalších spojeneckých armád na sesazení masového vraha a iráckého diktátora Saddama Husseina ze Socialistické strany arabské obrody, který pro radost nechal mimo jiné zapálit, když se jeho armáda po porážce stahovala z okupovaného Kuvajtu, ropné vrty, čímž shořelo přes 200 miliónů tun ropy a vznikající kouřová clona asi rok setrvávala nad většinou Arabského poloostrova.

Značná část Indonésanů je životně závislá na zemědělství. Klíčovým produktem je palmový olej. Není však pravda, že by kvůli palmovému oleji docházelo k rozsáhlému odlesňování. Důvodem je totiž z ekonomického pohledu velké množství půdy ve srovnání s kvalifikovanou pracovní silou, investičními možnostmi i přírodními zdroji včetně ropy. Kdyby bylo v celé Indonésii efektivně zakázáno veškeré zemědělství spojené s výrobou palmového oleje, nejlepší alternativou by jistě bylo pěstování jiných plodin, tedy opět rozsáhlé odlesňování (což obdobně platí i pro řadu dalších států světa). Výhodou produkce palmového oleje však jsou vysoké hektarové výnosy, které samy o sobě umožňují pomalejší postup vzniku nových plantáží. Z palem olejných lze navíc získávat i další suroviny.

Indonésie a sousední Malajsie produkují dohromady většinu palmového oleje na světě. Nebýt jejich produkce, byly by palmový olej i další rostlinné oleje a pravděpodobně i živočišné tuky po celém světě výrazně dražší. Zlevnila by sice alternativní produkce, kterou by tam místo palmového oleje vytvářeli (např. rýže), to by však jistě nevyrovnalo zdražení olejů a tuků. Dopad na životní prostředí by byl mnohem dramatičtější, protože by jednak docházelo k většímu odlesňování v Indonésii i Malajsii, dále by byl palmový olej ve větší míře produkován pravděpodobně v oblasti kolem Nigérie (západní Afrika), Thajska (jihovýchodní Asie) a Kolumbie (Střední Amerika a severní část Jižní Ameriky), takže by docházelo k odlesňování na jiných místech planety (přitom se na těchto místech nebude dařit dosahovat takových hektarových výnosů, popřípadě budou nadále existovat výhodnější alternativy, ať už v zemědělství nebo třeba v průmyslu, jinak by již tyto státy palmový olej ve velkém produkovaly), a navíc by zřejmě musel být palmový olej nahrazován alespoň zčásti jinými druhy rostlinných olejů, které však vyžadují pěstování plodin s násobně menšími hektarovými výnosy, což by např. v České republice (kde máme krajinu už tak poškozenou řepkovými, solárními a dalšími dotacemi) znamenalo odlesňování či nutnost využívání méně úrodných ploch jako polí, zdražení jiných produktů (např. pečiva či brambor) a zdražení pozemků. To však zřejmě „ekologickým” aktivistům nevadí.

Malajsie je však v přepočtu na obyvatele násobně bohatší než Indonésie a může si tak dovolit palmový olej ve větší míře vyvážet do různých částí světa. Indonésané naproti tomu produkují palmový olej ve větší míře sami pro sebe, což „ekologičtí” aktivisté přehlížejí či opomíjejí.

Podle některých svědectví jsou bohužel v Malajsii i Indonésii využívány při obhospodařování palmových plantáží nucené pracovní síly (ilegální přistěhovalci) nebo jsou k práci nuceni dlužníci. Tento problém však nesouvisí ani s palmovým olejem ani se zemědělstvím.  

Palmový olej je podle mnohých lékařů při nadměrné konzumaci zdraví škodlivý, každý zákazník tedy musí podle svých ekonomických možností zvážit, zda a v jaké míře bude potraviny obsahující palmový olej konzumovat. Proto je také v zájmu spotřebitelů (zejména v bohatších částech světa), aby byla jeho přítomnost v potravinách uváděna na obalech a aby byl uváděn přímo, nikoli pouze jako součást obsažených rostlinných olejů. Navíc existuje mezinárodní značení pro palmový olej získaný ekologicky šetrným způsobem. Chudí Indonésané však takovou volbu příliš nemají.

Palmový olej však není jen složkou potravin, nýbrž dále také zejména bionafty (jako částečná náhrada za „neobnovitelná” fosilní paliva), kosmetických přípravků a dalšího drogistického zboží. Koupíme-li si výrobky z palmového oleje, který je přímo z Indonésie, podpoříme tím chudé Indonésany a jednu z jejich nejekologičtějších možností obživy. Zisk se na místě samozřejmě rozdělí podle tržní síly mezi zaměstnavatele (obchodníky se surovým olejem), často místní, a dělníky na plantážích, popřípadě i majitele plantáží. V případě dobrovolných pracovních dohod je to spravedlivé. Obchodníci dávají dělníkům živobytí a ti této možnosti využívají, protože na indonéských vesnicích často žádnou lepší možnost nemají. Mezi Indonésany je vysoká příjmová rovnost (nízká příjmová nerovnost). „Ekologičtí” aktivisté, kterým se nelíbí výše cenových přirážek indonéských obchodníků nebo výše mezd jejich zaměstnanců, jim mohou konkurovat; v Indonésii je příznivé právní prostředí. Můžeme také Indonésany podporovat přímými dávkami či příspěvky na investice, které se v Indonésii na rozdíl od mnoha jiných rozvojových států (zejména mimo jihovýchodní Asii) v posledních desetiletích zpravidla výborně zhodnocují. Jenže velmi chudých Indonésanů jsou stále ještě přinejmenším desítky miliónů a navíc další miliardy lidí, zejména ze Subsaharské Afriky a Indie, žijí ještě v horších životních podmínkách a také v extrémní chudobě. Pokud některé „ekologické” organizace přispívaly indonéským zemědělcům, aby se nemuseli živit rostlinnou výrobou, byly tyto příspěvky zjevně dosud zcela nedostatečné.

Nezbývá jim tedy než kácet stromy nebo žďářit. Mnohdy volí žďáření, které sice nezanechá porost (tedy ani dřevo), ale půda pak bývá úrodnější a žďáření je samozřejmě méně pracné. Vliv však určitě hraje také fakt, že je odlesňování ilegální. Odpovědnost za zapálení lesa pak lze jen velmi obtížně prokázat a vládě či samosprávě pak nezbývá žádné lepší řešení, než na vypáleném území povolit plantáže. Česká veřejnoprávní televize opakovaně informovala, že ilegální vypalování podněcují tamní velké koncerny, jako kdyby bylo důležité, zda se snaží ilegálně investovat podnikatelé s malým, či velkým množstvím zdrojů a zda se jedná o živnostníky, samostatné podniky, holdingy či koncerny.

Kdyby bylo odlesňování legální, mohlo by častěji probíhat kácení stromů, čímž by docházelo k menšímu znečišťování ovzduší, odlesňování by mohlo podléhat územnímu plánování (což by bylo výhodné především proto, že by nevznikaly rozsáhlé palmové monokultury, lépe by se bránilo rozsáhlým podzemním požárům rašelinišť a nebyla by ničena nejvzácnější území) a případné žďáření by také bylo předem hlášené, kontrolované a tedy odpovědnější vůči hasičům, majitelům blízkých pozemků, lidem dýchajícím vznikající kouř i přírodě. Navíc by zemědělci nemuseli kvůli svému živobytí riskovat morální odpovědnost za případné zbytečné škody, své životy v případě zápolení s nekontrolovatelně se šířícím ohněm ani odhalení.

Indonéská vláda však právně upřednostňuje biodiverzitu (rozličné druhy v tamní divoké přírodě) a tropické deštné lesy před zlepšením ekonomické úrovně (a tedy i kvality života) Indonésanů včetně těch, kteří žijí v extrémní chudobě. Množství zeleně na Zemi přitom v posledních desetiletích, zřejmě v důsledku celosvětových změn podnebí, významně vzrostlo.

Zemědělce z celého světa (a zejména pak z chudých agrárních oblastí) navíc dlouhodobě nespravedlivě poškozuje EU zákazem dovozu a pěstování plodin, které příslušné orgány EU svévolně zařadily na seznam geneticky upravených plodin (mezi něž však nejsou zahrnuty mimo jiné žádné plodiny geneticky upravené šlechtěním), protože prý mají být spotřebitelé v EU ortodoxně chráněni před domnělými riziky těchto plodin, mnohdy precizně upravených, i kdyby nechtěli. EU také cenově válčí se zemědělci z celého světa, když enormně podporuje své vlastní zemědělce (potažmo majitele zemědělských pozemků).

Někteří ekologové i „ekologičtí” aktivisté se odvolávají na encykliku papeže Františka „Laudato si’” věnovanou právě problémům životního prostředí a jejich souvislostem se společenskými problémy. Evangelium však pravděpodobně nelze chápat tak, jak je vykládáno těmito ekology, tedy jako výzvu k určitému přístupu k životu, kterou mohou vynucovat ekologové z různých částí světa či indonéská vláda na indonéských zemědělcích či vlastnících pozemků. Evangelium totiž pravděpodobně vyzývá každého člověka ke změnám v jeho vlastním životě. V evangeliu jsou navíc lidé varováni mimo jiné před bohatstvím pravděpodobně proto, že se kvůli němu a honbou za ním stávají na něm stále více závislí, což v důsledku zpravidla poškozuje jejich vztah k ostatním lidem a, jsou-li věřící, k Bohu. Smažení na palmovém oleji ani zisky z palmového oleje však nejsou automaticky mamonem, na kterém chudí indonéští rolníci a jejich rodiny staví svůj život a pro který zapomínají na porozumění se svými sousedy. Naopak tito ekologové možná nemají dostatečné porozumění vůči indonéským zemědělcům (kteří nebývají „ekologickými“ aktivisty) a jejich zákazníkům. V evangeliu jsou navíc lidé nabádáni, aby jednali jako rozumní hospodáři. Evangelium i zmíněná encyklika jsou napsány pro lidi a je od nich vyžadováno, aby nebyli lhostejní k ostatním lidem včetně budoucích generací. Příroda je mimo jiné prostředkem k přátelským vztahům mezi lidmi, nikoli samostatnou hodnotou, která je nadřazena vztahům mezi lidmi.

Nejlepším způsobem, jak v optimální míře ochránit indonéské ovzduší, obecně tamní životní prostředí a tamní obrovskou, výjimečnou biodiverzitu, je daň v rozumné (nikoli likvidační) výši spojená s plantážemi a pokud možno i se způsobem jejich vzniku v případě nových plantáží (a dále také již zmíněný rozumný územní plán). Část vybrané daně lze v ideálním případě vyplácet obyvatelům a podnikům jihovýchodní Asie poškozeným smogem způsobeným kouřem z hořících lesů (z čehož si mohou zaplatit také případné vyšší zdravotní pojištění).

Kdyby byla udělována cena („anticena“) za snahu poškodit lidi, obdobně jako bývají udělovány ceny za poškozování přírody, měli by ji tedy za svou aktivitu z posledních měsíců obdržet mezinárodní „ekologičtí” aktivisté a indonéská vláda za snahy zmařit pokusy o lepší životy indonéských zemědělců a jejich blízkých.

Tento článek byl publikován na publicistickém portále Skutečnosti.