Írán a iluze obranného amerického konvoje

  Írán bude rozvíjet svůj jaderný program. Pomůže nám americký armádní konvoj? Je současný americký prezident spolehlivým spojencem?

  Spojené státy byly založeny na myšlence přirozené svobody každého člověka (tedy v jejich případě každého amerického občana) a také na myšlenkách vzájemného respektu (založeného na myšlence důstojnosti celého lidstva), tolerance, právní jistoty i rozumného silového vyvažování jednotlivých složek moci. Zejména díky těmto základům, ke kterým se americká společnost víceméně snaží směřovat, USA dlouhodobě nebývale prosperují a zejména od druhé světové války jsou pro mnohé státy světa (především pak pro mnohé evropské státy včetně soudobé České republiky) spolehlivým klíčovým spojencem.

  Americké vládě a armádě patří v posledních desetiletích obrovský dík za zásadní podíl na výhře nad nacismem za vlád Franklina Delano Roosevelta a Harryho S. Trumana z Demokratické strany, na uzbrojení Sovětského svazu zejména za vlády Ronalda Reagana z Republikánské strany, které vedlo ke zvolení v tomto smyslu umírněného Michaila Sergeyeviče Gorbačyova do čela SSSR, na svržení celosvětově nebezpečného iráckého diktátorského režimu a likvidaci továrny na jedy budované iráckou odnoží teroristické organizace al-Qaida za vlády George W. Bushe z Republikánské strany, na oslabení teroristických organizací Taliban a al-Qaida v Afghánistánu, Pákistánu a Iráku za téže vlády, na záchraně spojenců z Jižní Koreje před komunistickými nepřáteli zejména za vlády Harryho S. Trumana, na záchraně spojenců z Kuvajtu před nepřátelským iráckým diktátorským režimem za vlády George H. W. Bushe z Republikánské strany, na míru v Bosně a Hercegovině za vlády Billa Clintona z Demokratické strany (díky leteckým zásahům), na míru v Kosovu (avšak za cenu rozsáhlého bombardování i civilních objektů a s výsledkem jednostranného odtržení Kosova i na územích se srbskou většinou od Srbska) za téže vlády, na svržení panamského diktátora za vlády George H. W. Bushe, na zčásti úspěšné snaze o oslabení komunistických reforem v Nikaragui za vlády Ronalda Reagana či na pomoci Somálsku prostřednictvím humanitárního mostu zahájené za vlády George H. W. Bushe.

  V závislosti na tom, jaká vláda je v USA zrovna svobodně zvolena, však pro zahraničí představují také hrozbu, v posledních desetiletích pak zejména hrozbu buď nepřiměřené nebezpečné vojenské politiky, byť s dobrými záměry (jako tomu podle mnoha lidí včetně místních spojenců bylo ve válce ve Vietnamu, která vypukla za vlády Lyndona B. Johnsona z Demokratické strany, či při operaci „Podpora demokracie“ na Haiti za vlády Billa Clintona z téže strany), nebo hrozbu, že kvůli své neaktivitě nenaplní očekávání svých spojenců a obecně lidí, kteří na USA díky jejich nenahraditelnému významu a názorovému ukotvení spoléhají (především výrazné a pro celý demokratický svět nebezpečné omezování zbrojení během vlády Jimmyho Cartera z Demokratické strany či odvrácení se od masového vraždění ve Rwandě za vlády Billa Clintona z téže strany, ačkoli byla mezinárodní koalice armád v mnoha směrech schopna a ochotna zasáhnout). V některých případech je americká vláda kvůli vojenským aktivitám v důsledku bez dostatečného opodstatnění životně nebezpečná také pro své vojáky nebo dokonce i brance (jako nejvíce v případě zmíněné války ve Vietnamu, v případě bojové části mise v Somálsku za vlády Billa Clintona či zmíněné operace na Haiti). 

  Americká armáda účastnící se v posledních měsících společných výcviků NATO v Evropě se v současnosti iniciativně rozhodla, že ukáže prostřednictvím veřejně ohlášeného a mediálně prezentovaného armádního konvoje odhodlání pomoci svým spojencům, a to zejména spojencům z východní a střední Evropy v souvislosti s ruskou okupací ukrajinské Autonomní republiky Krym, ruskou okupací ukrajinského města Sevastopol, ruskou vojenskou pomocí partyzánům na východní Ukrajině, ruskými mnohočetnými provokacemi ve vzdušném prostoru a výsostných vodách států Severoatlantické aliance a jejích spojenců či výhrůžkami ruské vlády jaderným arzenálem. Je však takové odhodlání k obraně věrohodné i ze strany celé americké vlády? Vše nasvědčuje tomu, že nikoli, ačkoli je i současná americká vláda Baracka Obamy z Demokratické strany vládou jednoznačně spojeneckou. Prezident Obama téměř ve všech dosavadních případech více, či méně zklamal své spojence.

  Největším zklamáním pro americké spojence musí být ochota nejen americké vlády umožnit Íránu rozvíjet svůj jaderný program. V Íránu je přitom nepřátelský diktátorský režim, který nám a našim spojencům vyhrožuje a je přitom pro nás životně nebezpečný, protože se hlásí k jistému výkladu islámu a jeho představitelé tak mohou být ochotni zaútočit i v případě, že by mohli očekávat drtivou odvetu (jako v případě jaderného útoku na státy NATO a jejich spojence, na Pákistán, na Indii, na Ruskou federaci, na Čínskou lidovou republiku či na dosud spřátelenou Severní Koreu). Probíhá tak ostrý a mediálně sledovaný spor mezi prezidentem Obamou a guvernérem amerického státu Wisconsin Scottem Walkerem z Republikánské strany, který je podle průzkumů veřejného mínění jedním z úzké skupiny favoritů na vítěze příštích prezidentských voleb. Kandidát minulých primárních voleb Republikánské strany na prezidenta USA Newt Gingrich tehdy oznámil, že by jako případný prezident na Írán udeřil. Bývalý americký viceprezident a ministr obrany Dick Cheney (z vlád George W. Bushe a George H. W. Bushe) považuje zejména (ale nejen) v této souvislosti prezidenta Obamu za nejhoršího vrchního velitele americké armády všech dob. Írán také financuje i jinak podporuje mimo jiné a především teroristickou organizaci Hezbollah, jejímž hlavním cílem je zničení Izraele. Podle amerického ministra zahraničí (zahraničních věcí) a dalších významných představitelů spojeneckých států navíc Írán v současnosti vyzbrojuje teroristické povstalce v Jemenu. V minulosti se opakovaně prokázalo, že cílem současného íránského režimu je sestavit jadernou bombu, čemuž nasvědčuje také jeho raketový program. Írán je schopný přímo ze svého území (natož z území ovládaného např. organizací Hezbollah) zasáhnout svými raketami jak naše spojence na Blízkém a Středním východě, tak přinejmenším značnou část Evropy. Jak těžké hlavice s náložemi mohou jednotlivé typy íránských raket nést, je sporné, Írán však svůj raketový program nadále rozvíjí. Prezident Obama tak fundamentálně oslabuje pozici nejen USA a jejich spojenců a razantně zvyšuje výhrůžný potenciál Íránu. Ruská vláda navíc vyhoví požadavkům íránského režimu na dodání vyspělého raketového protiletadlového systému. Sankce OSN na Írán byly a jsou zaměřeny v zásadě rozumně na konkrétní osoby a odvětví spojená s íránskou vládou, avšak nevyhnutelně viditelně poškozují i nevinné Íránce. Současná americká vláda navíc nezlikvidovala ani nezískala zpět americký bezpilotní letoun, který byl Íránem na konci roku 2011 ukořistěn a který představuje významné technické know-how.

  Jižní Korea, Japonsko a další státy (kterých bude neustále přibývat) mají již v současnosti zásadní problém, protože jsou vystaveny víceméně napospas nevyzpytatelné diktátorské komunistické jaderné mocnosti, Severní Koreji.

  Současná americká vláda navíc ustoupila od připravovaného obranného systému proti balistickým střelám v Evropě (se základnami v Polsku a ČR), který byla předchozí americká vláda (George W. Bushe) ochotna vybudovat. Ustoupila tak ruské vládě (tehdejší i dlouhodobějším nepochopitelným, marketingovým snahám ruských vlád včetně vlády současné), byť předchozí americká vláda nabízela Ruské federaci stálý dozor na zařízeních tohoto systému a byť sama Ruská federace může takový systém v blízké budoucnosti také potřebovat. Proti balistickým střelám s jadernými hlavicemi z Íránu či Pákistánu nebo proti jaderným bombám nás bohužel žádný armádní konvoj neochrání.

  Americká armáda se také na konci roku 2014 stáhla (s výjimkou využívání bezpilotních letounů) z bojové části mise v Afghánistánu s přesahem do Pákistánu. V obou státech přitom evidentně opět posilují teroristické organizace Taliban a její spojenecká místní odnož organizace al-Qaida. V Afghánistánu proto reálně hrozí opětovné převzetí moci organizací Taliban a v Pákistánu tato organizace usiluje o převzetí jaderného arzenálu a ve vzdálenější budoucnosti nebo v případě politické nestability v Pákistánu (která není nereálná) by mohla být i v tomto směru úspěšná. Existuje také důvodné podezření, že jadernou zbraň vyvíjela a možná nadále vyvíjí za pomoci pákistánských inženýrů organizace al-Qaida. Tato organizace se intenzivně zabývá vývojem také dalších zbraní včetně laserů a vyhrožuje také nedetekovatelnými bombami. Současná americká vláda dokonce na jaře 2014 vyjednala s organizací Taliban výměnu zajatého amerického vojáka (v současnosti obviněného z dezerce, na niž vzniklo důvodné podezření ještě před vyjednáváním o výměně) za pět členů této organizace zadržovaných ve vazební věznici Guantanamo Bay, čímž jsou nepřátelé USA logicky posilováni k zajímání dalších rukojmích. Tomu se předchozí, Bushova vláda snažila zabránit a s teroristy proto nikdy nevyjednávala. Prezident Obama se pokouší tuto výměnu mimo jiné zčásti obhájit nehorázným (nebo scestným) tvrzením, že Taliban není teroristická organizace, nýbrž spíše ozbrojené povstání.

  Americká armáda již na konci roku 2011 opustila Irák ve fázi rozbouřeného konfliktu mezi ší’ity, jejichž zástupci tvoří vládu, a sunnity, kteří zpravidla podporovali předchozí, krutý diktátorský režim strany Baas (s kultem osobnosti Saddama Husseina). Bylo předem zjevné, že pokud bude uvedený diktátorský režim sesazen a budou vypsány demokratické volby, jednoznačně vyhrají zástupci ší’itů, a bylo předvídatelné, že se vláda ší’itů nebude líbit mnohým sunnitům, kterým navíc taková vláda pravděpodobně nebude nakloněna, především kvůli ohromným křivdám páchaným vládou Saddama Husseina. Stejně tak je dlouhodobě známé a pochopitelné, že iráčtí ší’ité ani sunnité zásadně nesouhlasí s územním vymezením Iráku ani s Irákem jako mnohonárodnostním státem s mnoha náboženstvími. Bylo předvídatelné, že mnozí Iráčané budou ochotni páchat zvěrstva a provádět drastické útoky včetně sebevražedných. Bylo tedy zřejmé, že pokud USA a jejich spojenci sesadí tento režim (který po prohře v Kuvajtu nespolupracoval dostatečně s mezinárodními zbrojními inspektory, měl obrovské množství materiálu a odborníky na výrobu zbraní hromadného ničení a plány, jak tento materiál během několika týdnů využít na jejich výrobu, nedodržoval bezletovou zónu a podporoval teroristy např. z organizace Hamas), budou muset v Iráku setrvat až do vyřešení těchto sporů. Všechny výše uvedené předpoklady se během války v Iráku naplnily, mnozí Iráčané navíc považovali např. své policisty za kolaboranty a útočili na ně. Prezident Obama však americkou armádu z Iráku stáhl. Irácká odnož teroristické organizace al-Qaida se transformovala na Islámský stát (působící spolu se svou spojeneckou teroristickou organizací al-Nusrah Front také v Sýrii), který vyniká svou brutalitou a dosavadní úspěšností, přičemž jeho terčem navíc zdaleka nejsou jen iráčtí ší’ité. Americká armáda těžce dobývala v roce 2004 irácké město Fallúdža. Prezident Obama ignoroval na počátku roku 2014 protesty mnoha amerických veteránů, kterým vadí postup Islámského státu (tehdy zvaného ISIL, popř. ISIS) a jeho dobytí právě i města Fallúdža. Přitom se v současnosti dodatečně připravuje zbytečně riskantní a nákladné osvobození tohoto města i dalších měst iráckou armádou a dalšími armádami za letecké podpory USA. V této souvislosti je velkým štěstím, že USA zničily výše uvedenou továrnu na jedy na severovýchodě Iráku a Izrael zničil pravděpodobně jaderný reaktor v Sýrii, který tam podle oficiálních izraelských zdrojů pomáhali budovat inženýři ze Severní Koreje. 

  Prezident Obama zradil některé své spojence v otázce syrského diktátorského režimu strany Baas, který hrozil velkým arzenálem chemických zbraní, dříve stavěl zmíněné utajované zařízení a podle oficiálních amerických zdrojů podporuje teroristy. Navíc v Sýrii propukla během roku 2011 občanská válka, která si vyžádala již statisíce mrtvých a miliony uprchlíků a vysídlenců. Svým mnohaměsíčním váháním s útokem propásl prezident Obama dobu, kdy podle tajných služeb nebyly do syrské opozice prakticky začleněny radikální skupiny hlásící se k nebezpečnému výkladu islámu. Později, v létě 2013 pod záminkou změnil názor, někteří evropští spojenci byli ochotni se připojit, britský premiér David Cameron z Konzervativní strany dokonce prohrál parlamentní hlasování o britském připojení k formující se vojenské koalici a následně prezident Obama opět změnil názor, když ustoupil tlaku ruské vlády, která stojí na straně syrského diktátorského režimu. Od té doby je mimo jiné díky prezidentu Obamovi pod mezinárodním dohledem alespoň likvidován obrovský syrský arzenál chemických zbraní. V posledních měsících tam však značně sílí násilné aktivity vlády i opozice i výcvik opozičních spřátelených teroristických organizací al-Nusrah Front, al-Qaida a Islámský stát.

  Prezident Obama také dopředu vyloučil bojové osvobození Autonomní republiky Krym (okupované na základě ilegálního referenda), města Sevastopol (okupovaného na základě ilegálního místního referenda) i východní Ukrajiny (násilně obsazené ukrajinskými partyzány za pomoci ruské armády s nábory, za účasti ruské armády, za podpory nelegálních, údajně plně humanitárních ruských konvojů a při neochotě ruské vlády uzavřít společnou hranici či zajistit její mezinárodní kontrolu). Stejně tak spojenci včetně USA mnoho měsíců váhali s dodávkami jakýchkoli zbraní ukrajinské armádě i s rozsáhlejším společným výcvikem. Ukrajina je přitom spojencem NATO a Spojené státy i Spojené království se spolu s Ruskou federací v Budapešťském memorandu zaručily, že budou chránit územní celistvost Ukrajiny v návaznosti na postoupení ukrajinského jaderného arzenálu, který Ukrajině připadl rozpadem SSSR, Ruské federaci, přičemž Ruská federace opakovaně porušuje Budapešťské memorandum, aniž by tento jaderný arzenál vrátila. Zástupnou válku proti Ruské federaci jako jaderné velmoci přitom může vést jedině koalice, které se účastní nějaká jaderná mocnost, přičemž jediným státem s definitivně odstrašujícím jaderným potenciálem jsou Spojené státy. Prezident Obama však alespoň v reakci na ruskou okupaci částí Ukrajiny, pomoc partyzánům na východní Ukrajině a provokace ve vzdušném prostoru i výsostných vodách NATO a jejích spojenců zvýšil počet amerických vojáků v Evropě a ve velmi omezené míře přistoupil na společný alianční výcvik a dodávky obranné techniky či vojenských doplňků ukrajinské armádě. Dolní komora amerického parlamentu ho velkou většinou hlasů na jaře 2015 vyzvala k umožnění dodávek účinných zbraní.   

  Prezident Obama také nechal zcela na holičkách spojence, tehdejšího egyptského prezidenta Hosniho Mubaraka, který nám významně pomáhal mimo jiné ve válce v Zálivu a který byl svržen protestujícími, kteří požadovali, aby se radikální organizace Muslimské bratrstvo mohla účastnit voleb. Tato organizace je přitom podle řady relevantních zdrojů klíčovým donátorem mezinárodně vlivných teroristických organizací (hlásících se k nebezpečnému výkladu islámu). Svrženému prezidentu Mubarakovi následně hrozil trest smrti za údajnou snahu odvrátit své ilegální svržení příkazem ke střílení do protestujících, což popírá. Později byl v této věci zproštěn obžaloby. Více než rok poté, co spojenci Muslimského bratrstva vyhráli v prezidentských i parlamentních volbách, svrhla egyptská armáda nového prezidenta a následně bylo Muslimské bratrstvo zakázáno.

  Prezident Obama se také připojil ke zradě libyjského diktátora Muammara al-Gaddafiho, který se vzdal veškerých svých zbraní hromadného ničení. Americká armáda se přidala ke koalici, která bez jakéhokoli záměru podpořila protirežimní povstalce. Po svržení režimu sice proběhly svépomocí svobodné volby, byl však ustanoven diktátorský režim hlásící se k nebezpečnému výkladu islámu a rozpoutala se nová občanská válka. Někteří libyjští teroristé se navíc z marketingových důvodů začali označovat za součást Islámského státu, jehož jsou tedy spojenci. Ministryně zahraničí z prvního volebního období vlády Baracka Obamy Hillary Rodham Clinton nebo její úřad zanedbal riziko teroristického útoku na americkou ambasádu v libyjském Benghází i její důvodné žádosti o posílení ochrany. 11. září 2012, k výročí teroristických útoků na USA byla napadena spolu s nedalekým americkým objektem teroristy, přičemž byli zabiti čtyři Američané včetně velvyslance. Prezident Obama a jeho vláda tyto okolnosti tajili až do skončení následujících prezidentských voleb v USA.

  Ponechání bývalého egyptského prezidenta a bývalého libyjského diktátora napospas může mít logicky výrazně negativní dopad na ochotu dalších spojenců pomáhat NATO a jejím spojencům.

  Ministryně Clinton také odmítala zařadit nigerijskou teroristickou organizaci Boko Haram na oficiální seznam teroristických organizací spravovaný jejím ministerstvem s odůvodněním, že se údajně jedná o organizaci pouze regionálního významu. Tato organizace má přitom silné vazby na organizace al-Qaida a Islámský stát (vzniklý z irácké odnože organizace al-Qaida) a jedná se o jednu z nejaktivnějších teroristických organizací na světě.

  Vláda Baracka Obamy navzdory všem probraným rychle rostoucím nebezpečím znatelně snižuje výdaje na obranu včetně pomoci veteránům.

  Prezidentu Baracku Obamovi a jeho vládě patří poděkování alespoň za dílčí pomoc spojencům. Jak již bylo zmíněno, alespoň na přechodnou dobu ponechal armádní jednotky v Iráku i v Afghánistánu a dosáhl tam dílčích úspěchů, zajistil likvidaci syrských chemických zbraní a ve velmi omezené, naprosto nedostatečné míře pomohl svobodně zvolené ukrajinské vládě. S vyšší intenzitou využívá nejen v Pákistánu bezpilotní letouny k zabíjení bojovníků teroristických organizací. Podle některých zdrojů jsou však při těchto útocích zabíjeni také nevinní lidé. Alespoň v omezené, zdaleka nedostatečné míře pomáhá leteckými útoky a obranou irácké vládě a Syřanům a v posledních dnech velmi omezeně pomáhá také jemenské vládě. Také pořádá společná vojenská cvičení s armádou Jižní Koreje. Jeho vláda hlasovala v OSN proti uznání Palestiny jako nečlenského státu, který měl být a byl uznán i na území ovládaném teroristickou organizací Hamas.     

  Prezident Obama také, stejně jako mimo jiných politiků i jeho předchůdce George W. Bush, uznává, že Turci spáchali genocidu na Arménech. 24. dubna 2015 si připomeneme sto let od počátku této obrovské tragédie představitelně popsané mimo jiné ve slavném románu „Čtyřicet dnů“ od spisovatele ze židovské české rodiny Franze Werfela (doporučován je překlad Hanuše Karlacha). Stejně jako jeho předchůdce však dosud nepodpořil oficiální uznání genocidy ani se nezúčastnil oficiálních akcí na její připomínku, protože oba považují Turecko za dlouhodobého klíčového spojence v regionu a nechtěli tak tento vztah ohrozit.

  Americká armáda dostala v průběhu druhé světové války dokonce požehnání od papeže a právníka Pia XII.

  Americký armádní konvoj vítaly při jeho průjezdu Českou republikou i přes nepřízeň počasí a neurčený přesný harmonogram desetitisíce lidí, často i s českými či americkými vlajkami. Tento poměrně malý symbolický konvoj však nevypovídá téměř nic o obranné politice současné americké vlády.

  Tento článek byl publikován na publicistickém portále Skutečnosti.

Hradec Králové, 29. 3. 2015