Destruktivní průvod Prahou

  Prahou prošly v průvodu desetitisíce lidí. Jejich průvod vypadal jako pouť. Měli řehtačky, frkátka a navzdory zatažené obloze kšiltovky.

  Vyjadřovali svoji hrdost na to, že přísluší k menšině, která si pod nátlakem uzurpuje práva, která jí nepřísluší. Jejich předem ohlášený průvod zablokoval dopravu v dopravním uzlu v centru Prahy. Jejich snahy přitom přinášejí zejména destrukci se zásadními dopady pro společnost. Podobný, ale mnohem větší karneval proběhl bohužel také v Brazílii a nemám na mysli ten každoroční ve městě Rio de Janeiro.

  Že už jste tento víkend podobné články četli? Ale počkejte, to máte na mysli zřejmě články o průvodu v rámci festivalu „Prague Pride“, kterého se zúčastnili někteří lidé ze sexuálních menšin, buď proto, že chtěli upozornit na ušlapávání jejich práv ve světě nebo se jen chtěli pobavit či zviditelnit. Takový průvod mně samozřejmě nevadí, protože nikoho nepoškozuje a může být i přínosný, pokud na něm lidé pocítí vzájemnou, či vnější podporu. Nebýt průvodu, o festivalu by tolik lidí nevědělo. Mně však články o tomto průvodu připomněly jiný průvod Prahou, který zase rozzlobil mě. Byl to průvod odborářů na jaře roku 2012 a ještě mnohem horší protesty a generální stávka v Brazílii v létě 2013.

  Odboráři jsou stejní jako zbytek společnosti. V jižní Evropě bývají ti nejtemperamentnější. Možná jsou odboráři dokonce v něčem v průměru lepší. Jsou to pracující lidé, kteří se bouří, pokud cítí nespravedlnost, zejména vůči chudým lidem. Někdy je takový pocit oprávněný, jindy neoprávněný. Většina odborářů má tedy zřejmě silnou schopnost vcítit se do špatné situace třeba i neznámých lidí a zastat se jich. Proto mám odboráře oblíbené a líbí se mi jejich pohnutky. Vůbec se mi ale nelíbí jejich myšlenkové (i skutečné) pochody a výsledky. Nemyslím výsledky práce, ale výsledky odborářské destruktivní činnosti.

  Jak už jsem tu kdysi psal, chápu, že lidé, kteří se nechtějí pouštět sami do podnikání (nebo se jim jejich plány z různých důvodů nepovedly), nemají obvykle pocit svobodného výběru svého zaměstnavatele a často s ním nemají ani dobré vztahy, což nemusí být pro pracovní výkon na škodu, ale jen v případě, že není překročen práh slušnosti a také jisté vstřícnosti, která bývá v zájmu i zaměstnavatele samotného. Odbory nepochybně mají ve velkých podnicích důležité úkoly. Je v zájmu velkých zaměstnavatelů, aby si nemuseli dohadovat mzdu s každým pracovníkem zvlášť. Odbory jim tak velmi usnadňují život. Odborářští vůdci také silou zástupu, který je za nimi, vynucují dohodnutou bezpečnost práce a obecně pracovní podmínky. To vše je, historicky vzato díky odborářům, stanoveno převážně zákony a vyhláškami, což vede k prodražování, nebo dokonce ke znemožnění mnoha nebezpečných činností. Takové mantinely ale zachraňují životy a chrání zdraví. I tak jsou bohužel závažné pracovní úrazy na denním pořádku, ať za ně může nepozorný zaměstnanec, jeho nadřízený, důlní zemětřesení, globální oteplování, zlé korporace či americký prezident. Podobná omezení by si odboráři ve velkých podnicích stejně vymohli a pro státní kontroly je přehlednější, jsou-li dohodnutá pravidla v jednotlivých odvětvích vždy stejná (byť není na škodu uvažovat o jejich částečném uvolnění). Co by za přísný stavební dozor i územní plánování daly švadleny i malé děti živící své rodiny z obrovské textilní továrny v hlavním městě Bangladéše, kde vloni na jaře zahynulo pod sutinami přes tisíc lidí. Podobné tragédie vedly u nás k vzestupu odborů, jak možná víte z populárního českého televizního seriálu „Sňatky z rozumu“ a jeho pokračování „Zlá krev“. Řadu pozitiv, ale i dobrých úmyslů s nebezpečnými důsledky lze přisoudit „Mezinárodní organizaci práce“, která dlouhodobě dohlíží po celém světě na zákonodárství ohledně pracovních podmínek. Za to jí patří velký dík. Tato organizace se však shlédla i ve vyšších cílech, které jsou právě často ve svých důsledcích škodlivé.  

  Odboráři ale byli často zároveň komunisty nebo socialisty a někteří se z krvavé tísnivé historie komunistů ani ze socialistické historie zadlužování, utrácení či otravování životů nepoučili dodnes. Naopak, mnozí odborářští vůdci včetně těch českých jsou významnými členy socialistických stran. Zatímco v Polsku v 80. letech se odboráři společně s křesťany zásadně podíleli na ukončení komunistických naivních (a často i zle myšlených, zneužitých, jak už to tak v proletářských, ale i jiných diktaturách nutně bývá) plánů, ve Francii v roce 1968 pomáhali generální stávkou naopak radikálním levičákům, ve Spojených státech představovali komunistické nebezpečí (byť byla mnohá z takových obvinění v éře tzv. „mccarthismu“ bezdůvodně vypjatá) a třeba ve Spojeném království byli díky své síle hybným motorem znárodňování a centrem silné moci.

  Odboráři si často vsugerují sen, že jsou majiteli podniku, ve kterém pracují. Jenže podnik jim patří stejně, jako jistému koudelníkovu synu z Kutný Hory patří v Praze tři domy. Až je koupí, budou jeho. Stejně tak státní zaměstnanci mohou zkusit vyjednávat se zástupci státu, protože ti je zaměstnávají. Státní zaměstnanci často nemají finančně na růžích ustláno a tak se lidé tlačí a ženou spíše do soukromých firem, kde jsou ale zase dřeni z kůže. Státní zaměstnanci však nejsou vlastníky státu, o to méně pak ostatní lidé, kteří podepsali pracovní smlouvu. Proto by vláda neměla docházet na tripartitu. Odbory fandí pouze svým členům, v lepším případě všem zaměstnancům. Zaměstnavatelé jsou na tripartitě zastoupeni pouze někteří a hájí zájmy pouze svých velkých sdružení. Drobných ani středně velkých živnostníků (včetně drobných zaměstnavatelů) se nezastane nikdo. Skupiny zaměstnavatelů jsou mnohdy před vládou silnější než odborové svazy. Jejich síla je však za prvé spíše na úkor daňových poplatníků než odborářů a za druhé jim k ní pomáhají právě také tripartitní vyjednávání, za což mohou i odbory. K přátelským posezením zástupců odborů a zástupců firem postačuje bipartita a paní hostinská se slečnou servírkou.

  Svým vlivem si odborářští vůdci vynutili velmi přísný zákoník práce a podobnou legislativu. Stanovují tím pro velké skupiny lidí plošně definovanou pracovní dobu i další pracovní či dokonce daňové podmínky. Takové podmínky by řada firem jistě sama nabídla svým uchazečům o místo. Nemohly by je ale poskytnout všechny firmy a za všech okolností. Proto vedou tato omezení ke zbytečnému zvyšování nezaměstnanosti, zejména pak v dobách, kdy ekonomice či danému odvětví pšenka nekvete, popřípadě ani neroste. Nezaměstnanost a zaměstnávání „na černo“ zvyšuje také zákonné ztěžování propouštění, minimální mzda (která se nejvíce dotýká zdravotně postižených) či různé kvóty pro ženy a podobně.

  Odboráři uvnitř jednotlivých řemesel si chrání své zájmy a jsou podobně jako notáři uzavřenou skupinou. Nemají zájem o svobodný mezinárodní obchod, z pochopitelných důvodů se brání svému nahrazování za stroje (čímž mnohdy zachrání živobytí své rodiny, ale poškozují společnost) a hlídají si svá oprávnění a licence. Silné odbory ve Spojených státech chtěly zprvu znemožnit mému oblíbenému režiséru a skvělému člověku Miloši Formanovi, aby zaměstnal ve svém prvním americkém filmu „Taking off“ jako hlavního kameramana svého kamaráda Miroslava Ondříčka. Sám Miloš Forman měl následně také problémy se získáním povolení k trvalému pobytu, protože se imigrační úřad nechal u odborů informovat, že režisérů už mají dost. Na štěstí jsou ale Spojené státy také místem, kde žijí lidé se soutěživým a zároveň přátelským duchem, takže si nakonec sami režiséři dobrovolně, dopisem na imigrační úřad přizvali tohoto svého konkurenta těžkého kalibru. Jinak by byl „Přelet nad kukaččím hnízdem“ natočen v Československu, takže by se indián Bromden nikdy nedostal z blázince.     

  Také pouhým vyjednáním vyšší mzdy likvidují odbory pracovní místa jak svým členům či spolupracovníkům, tak budoucím uchazečům. Problémem je nedůvěryhodnost řady zaměstnavatelů, kteří naschvál tvrdí, že mají kapsu prázdnou a tak nemohou přidávat. Tvrdí to, aby měli prostor k jednáním. Když pak odborářům ustoupí jednou, je to povzbuzení pro každoroční stávky a vydírání. I kdyby ale byli šéfové podniků věrohodní a s každým vynuceným navýšením mzdy by propustili příslušný počet pracovníků, je to pro odbory výhodná loterie. Zaměstnavatel totiž ani v takovém případě nesmí propustit výhradně pracovníky z řad odborářů. Nezodpovědnost odborářů tak často odskáčou jejich kolegové, kteří s odbory nemají nic společného. Tuto legislativu je obtížné změnit, protože odboráři pochodující jarní či adventní Prahou mají vliv. Bývalá britská premiérka Margaret H. Thatcher oslabila odbory mimo jiné tím, že její vláda posílila vliv jednotlivých odborářů (dobrovolné členství v odborech, tajné hlasování o stávce). Kromě toho se nenechala vydírat výhrůžkami ani vyjednáváním, snažila se být předvídatelná (a proto neústupná, železná), její vláda omezila stávky na „nepolitické“ a zavedla hmotnou odpovědnost odborářů za škody, které způsobili nelegálními stávkami... K oslabení odborů pomohla i rozsáhlá privatizace.

  Odboráři mohou ve vyspělém světě stávkovat (legálně porušovat své pracovní smlouvy) a nemusí zákazníkům (natož svým zaměstnavatelům) platit bohužel žádné odškodnění za stávku, zejména pak, vznikly-li „pouze“ ekonomické či obtížně předvídatelné škody. Zaměstnavatelé tak musí s porušováním podepsaných pracovních smluv předem počítat, což vede mimo jiné ke snižování mezd.

  Odboráři navíc zneužívají své síly k protestům i stávkám proti vládě. Diktují si nejen pracovní podmínky, sociální zázemí pro případ nemoci či vyhození z práce či striktně určený věk odchodu do důchodu. V minulém týdnu se čeští odborářští vůdci rozhodli, že budou tlačit na vládu, aby navzdory očekávanému oživení ekonomiky zvýšila už tak extrémní cyklicky očištěný deficit (neboli díru) v připravovaném rozpočtu, jako kdyby nestačilo zvyšování některých daní a, ačkoli se o tom nemluví, také hrozící zhoršení ohodnocení naší republiky od věřitelů, což by zároveň automaticky znamenalo zdražení úvěrů (resp. zvýšení nákladů na dluhopisy). Odborářští vůdci tedy i v tomto případě působí silou. Síla může mít účinky hybné nebo destruktivní. Jaké bývají v případě odborů či profesních komor s povinným členstvím, je zjevné. Destruktivní síla naší současné vlády byla naproti tomu bohužel posvěcena ve volbách voličem, suverénem.

  Z výše uvedených důvodů mi vadí tyto destruktivní průvody Prahou. V žádném případě bych je (ani jakékoli jiné mírumilovné průvody) ale nechtěl zakázat a z principu je budu bránit. Jak zdůrazňuje Miloš Forman v jiném svém slavném filmu, lidé mají ústavní právo svobodně vykřikovat svoje názory. Hlavní hrdina tohoto filmu říká ctěnému soudu: „Well, opinions are like assholes, your Honor. Everybody’s got one.”