9,90 Kč za návštěvu lékaře

  Nemocnice nejen u nás se zadlužují. Skutečně jim pomůže zvýšení poplatků? A jak to souvisí s prázdnými polskými řeznictvími? Podívejme se, jak lze řešit problémy lékařů i nemocnic elegantně.

  Zdaleka největšími ekonomickými problémy v celé vyspělé části světa jsou problémy s financováním zdravotnictví a problémy s důchodovým systémem. Problémy s důchody ale nejsou všude tak velké jako u nás. Navíc se přece jen většina z nás nemusí spoléhat pouze na stát a může si alespoň po malých částkách spořit na důchod také dobrovolně. Většina současných důchodců si za svůj život naspořila slušnou částku. Jenže za polovinu jejich úspor jela vnoučata do Bibione a o zbytek se podělili podomní prodejci, kontroloři elektroměrů a všichni ti lidé, kteří si přišli k vašim babičkám pouze odskočit nebo se přišli napít, protože v parném dni zmírali žízní.

  Nejvíce se plýtvá ve zdravotnictví. Bolí-li vás koleno a zubař vám bez umrtvení vytrhne zub, koleno vás bolet přestane. A stejně tak kdybychom věděli, jak moc se při léčbách plýtvá, možná by nás už tolik netrápily veřejné zakázky. Nemohou za to ale ředitelé nemocnic či lékaři. Ti chápou svoji službu většinou jako poslání. Jestli budu mít za manželku náhodou zdravotní sestru, která bude vyměňovat pacientům pleny, budu si jejího poslání velmi vážit a budu ji podporovat. Plýtvá se, protože pacienti netuší, která ze dvou stejně kvalitních nemocnic je levnější. Je jim to jedno. Léčbu zaplatí jejich pojišťovny.

  Zdravotní pojišťovně musíme všichni zaplatit povinné zdravotní pojištění, tedy zdravotní daň. Zdravotní pojišťovny nemohou soutěžit o klienty nižším pojistným. Nemohou ani tlačit nemocnice a lékaře k lepšímu hospodaření. "Standardní" lékařské výkony totiž hradí podle tabulek. Nanejvýš mohou hradit více výkonů.

  Nemocnicím může být lhostejné, jak hospodaří. Peníze, které dostanou od pojišťoven, mají jisté. Tyto peníze jim navíc obvykle nestačí, s čímž je ale všeobecně počítáno. Tu a tam někdo spatří yettiho, čupakabru (příznivci seriálu South Park aktuálně i jewpacabru), chytrou blondýnu (skutečně chytré blondýny mi tento vtip s úsměvem a nadhledem odpustí a ty ostatní jej nepochopí) a občas prý někdo zahlédl i nezadluženou nemocnici. Tvojí nemocnice, milý čtenáři, se to ale pravděpodobně netýká.

  Je-li zadlužena automobilka, vysílá tím signál, že špatně hospodaří. Je-li zadlužena státní (třeba i krajská, městská) nemocnice či poliklinika, jaký signál tím vysílá? Špatně hospodaří? Ceny jejích specifických služeb jsou stanoveny příliš nízko? Provádí výkony až příliš kvalitně a je jí tedy nutno ukázat, že na tak kvalitní péči nemá náš stát peníze? A takových otázek si mohou její provozovatelé (např. krajští zastupitelé) u piva pokládat řadu. Odpověď ale budou hledat stěží. Je to stejné, jako když se komunisté dívali z oken budovy Státní plánovací komise na Vltavu a rušný život Prahy 7 a marně přemýšleli, jestli překročení plánu o 50% je hodně, nebo málo.

  A co tedy mají společného současné nemocnice se státními podniky, jimž komunisté plánovali budoucnost? Nemocnice jsou v jistém smyslu skanzenem komunismu. Po otevření západních hranic mají bezpochyby nesrovnatelně lepší přístroje, pacienti mají větší komfort a chtěl jsem se zeptat, co to vlastně byly ty návštěvní dny... Ale ceny výkonů jsou i nadále stanovovány plánovači. Jen mají obtížnější pozici. Když komunisté netušili, za jakou cenu by měl být prodáván toaletní papír, podívali se, zda se toaletní papír zdražil ve Spolkové republice Německo (v "Západním Německu"). A tak odhadli novou cenu. Pokud se nestrefili, nebyl toaletní papír na pultech (nebo papír na knihy). V Polsku, které bylo výrazně agrárním státem (!), komunisté velmi špatně odhadovali cenu masa. Právě proto se řeznictví řekne polsky čumnahák. Jenže s cenou lékařských služeb je to horší. Zdravotnictví je ovlivňované státem všude ve vyspělém světě a i některé německé nemocnice se potýkají s dluhem. A zadlužit nemocnici může být výhodné. Naším penězovodem pak bude muset přitéct větší říčka, protože máme větší splávek. A nebo si počkáme na plošné oddlužení nemocnic. Čím více jsme nemocnici zadlužili, tím více budeme oddluženi. A mohou to tak dělat i ti ředitelé nemocnic, kterým nejde o nic jiného než o dobro svých pacientů. Pokud se ale neznám s politiky, kteří mi peníze posílají, nechci si je rozhněvat a plošné oddlužování nemocnic se prozatím zdá být v nedohlednu, vymýtím ze své nemocnice ty služby, jejichž hodnotu plánovači podcenili.

  Ačkoli je zdravotnictví podle mého názoru klíčovou oblastí lidské činnosti, šeredí se v něm penězi téměř nejvíce. Peněz přitom není při lékařské péči nikdy nazbyt. Vždy lze použít ještě kvalitnější přístroje či komfortnější způsoby léčby. Stejně tak nebude nikdy peněz nazbyt v lékařském výzkumu (tak jako ve výzkumu obecně).

  Chtěl bych zde na svém blogu o potřebných změnách ve zdravotnictví ještě podrobně napsat. V tomto článku jsem chtěl zdůraznit, že bez zavedení tržních cen a propuštění státních plánovačů budeme čekat na Godota. Pojišťovny musí platit tržní cenu lékařských výkonů. Bude-li se jim jevit vysoká, jednoduše neuzavřou s příliš drahou nemocnicí smlouvu. Ukáže-li se, že pojišťovny nejsou schopny pokrývat veškerou léčbu svých klientů, budou si muset i pacienti za návštěvu nemocnice či svého specialisty připlatit. Takový poplatek může mít i regulační funkci. Ale nebudou si připlácet proto, že o regulačním poplatku rozhodl ministr a plánovač, jako je tomu v současnosti. A pojišťovny se budou předbíhat, kdo stanoví nižší poplatek. Myslím, že stanoví baťovskou cenu 9,90 Kč. Řešením pro ty, kteří na to nebudou mít peníze nebo jimž pojišťovna drahou léčbu neuhradí, jsou sociální dávky, pomoc od charity nebo sbírky (ty se konec konců vyhlašují i v současném systému). Rozhodně by ale neměly být upravovány přímo ceny. Na to jsou příliš cennými signály.

  A lékaři? Ti už nebudou s takovou vehemencí stávkovat. Od zaměstnavatele (či přímo od pojišťovny) dostanou tržní (čili svobodně dohodnutou) mzdu. Svým soukromým zaměstnavatelům nebudou tolerovat mzdu nižší, kterou možná tolerovali státu. Neumožní-li jim jejich nemocnice vykonávat jejich poslání za odpovídající mzdu, odejdou do jiné nemocnice. Mnozí si tak zřejmě polepší (ale nevím, nejsem plánovač). A pokud si někteří přece jen pohorší, nezbyde jim nic jiného, než se podvolit mzdě, kterou jsou jim ochotni zaplatit jejich pacienti (skrze pojišťovny). A nebo budou muset přestoupit do zaměstnání, kde je budou zákazníci vnímat jako užitečnější. Jejich užitečnost přitom jistě nemusí být posouzena zcela spravedlivě a může být také důsledkem různých náhod, nedostatku informací a podobně. Ale tržní mzdou bude jejich užitečnost (a také užitečnost ředitelů nemocnic i třeba různých způsobů operací) posouzena nesrovnatelně lépe, než když ji teď posuzují plánovači. Chcete důkaz? Udělejte si výlet do Polska. Už tam zavedli tržní ceny masa. Od té doby zemědělci, jatka, masokombináty i řeznictví vědí, jestli Poláci chtějí masa zrovna více, nebo méně. Vede to sice i k určitým problémům pro zemědělce, ale rozhodně už v řeznictvích nemají jen háky jako v pekle. A nebo si zajděte do jakékoli české samoobsluhy se smíšeným zbožím nebo do supermarketu a porozhlédněte se, zda tam mají toaletní papír. Možná bude umístěný jinde, aby rodiny s dětmi musely projít celým supermarketem, než zjistí s košíkem plným lízátek, kam byl toaletní papír přemístěn. Možná bude mít méně útržků (nebo kratší útržky), aby mohl být prodáván levněji (stejně jako už neseženete slavnou šunku od kosti). Ale určitě se tam na vás bude z regálu smát. V případě toaletního papíru a polského masa se nám zdá legrační, že by jich mohl být nedostatek nebo by je stát musel pořádně dotovat. V případě dotování nemocnic se nám to legrační nezdá.

  Neřešení situace ve zdravotnictví mě velmi rozčiluje! Nynější zvyšování různých poplatků u lékařů a zvyšování ceny polského masa komunistickými plánovači neřeší dlouhodobě podstatu problému. Řešením v Polsku byl převrat a zavedení svobodných cen ministrem financí Leszkem Balcerowiczem. Ale co se zdravotnictvím v České republice? Dojde-li k převratu, přijdou jiní sekáči. A ti svobodné tržní ceny určitě nezavedou. A co se zdravotnictvím všude ve světě?