Uhlím nebo energií atomickou nahradíme práci lidskou?

  Proč o jaderných elektrárnách rozhodují vlády? Proč se bude opět zbytečně zdražovat elektřina? A proč Němci přejdou na uhlí? 

  Werich a Voskovec složili ke hře "Osel a stín" písničku "Civilizace". V jejím závěru (napsaném panem Werichem po válce) má autor v otázce energetiky více pravdy než současná německá vláda i různé zelené strany. Zpívá o tom, jak se lidé naučili rozbíjet atomy. Nebyli to všichni lidé. Rozštěpit jádro některých atomů umí jen málo lidí. Chtěl bych zde také upozornit na jednu mezi fyziky známou nespravedlnost. Bývá uváděno, že nás to naučil německý chemik Otto Hahn, který za to také dostal oprávněně Nobelovu cenu. Jak už to tak ale u Nobelových cen bývá, i v tomto případě udělení Nobelovy ceny jednomu znamenalo její neudělení padesáti dalším. Rozbíjet atom nás naučila přinejmenším i rakouská (židovská) jaderná fyzička Lise Meitner. Jednalo se navíc o týmovou práci; významný vliv měl třeba i německý (původem rakouský) chemik Fritz Strassmann. Nedělejme tedy z Nobelových cen fetiš.

  A je dobře, že umíme rozbíjet atomy? Záleží na tom, jak této schopnosti využijeme. Jaderné štěpení umožňuje vyždímat z něčeho nepředstavitelně malého obrovské množství energie. Po pravdě řečeno, i přesto, jak nás to může okouzlovat, ve skutečnosti v rozbíjení atomů nejsme příliš úspěšní. Každý atom uranu má v sobě ještě mnohonásobně více energie, než kolik jí z něj (resp. z jeho izotopu) dokážeme dostat. Ale představte si, že byste se vrátili v čase do počátků První republiky a vyprávěli třeba někomu ze své rodiny, jak za pár let budou vědci umět ždímat z malinkatých atomů (nebo jejich ještě mnohem menších jader) energii, která může zničit svět. A z toho ničení mám obavu. Taková síla ve správných rukách je účinnou zbraní a silným argumentem při vyjednávání, ale také nebezpečím, že ji převezme někdo horší (třeba při změně režimu). V soudobém světě se ale jaderné mocnosti drží v šachu. Mohou se zničit navzájem! Podívejte, jak svět sleduje s obavami zásadní konflikt mezi Indií a Pákistánem. A to nejsou ani zdaleka ty největší jaderné velmoci. Lidé, kteří nemají moc rádi naše vojenské společenství NATO (jako jsou íránští či severokorejští vůdci), se učí rozbíjet atomy (a s mezinárodními inspekcemi, jak se opakovaně ukázalo, pouze hrají hru). Máme-li věřit jihokorejské rozvědce, plán již třetí jaderné zkoušky v Severní Koreji (a také plán vypuštění podezřelého satelitu) je aktualitou těchto dní. Naproti tomu představitel Spojených států (prezident Obama), které jsou naším zdaleka nejsilnějším a klíčovým aliančním spojencem, podepsal na Pražském hradě smlouvu, na základě které by chtěl omezit možnost takového rozbíjení atomů. Ale nikoli v Íránu, nikoli v Severní Koreji, nikoli ve většině jaderných mocností. Chtěl by dobrovolně snížit svoji vlastní vyjednávací pozici, aniž by ji snižovali jiní. A i kdyby někdo americké vládě přiznal jako oprávněnou snahu o snižování světového jaderného arzenálu, udělala ještě něco horšího a nepochopitelného. Zastavila plány na vybudování obranného (!) systému proti balistickým střelám (jak jinak než s jadernými hlavicemi)! Ale o tom bych napsal podrobněji ještě někdy jindy. Jen dovolte zmínit, že jsem jel na Pražský hrad podpis té smlouvy prezidentu Obamovi vymluvit, ale tramvaj číslo 18 (která jela objížďkou kolem Pražského hradu) se zastavila a čekala, až aktéři projedou. Pak už jsem jen zaslechl ve zprávách, že tu smlouvu podepsali a měli z toho radost. Připomíná mně to obrázek od kanadského profesora, českého emigranta a kreslíře vtipů Pavla Kantorka, kde psychiatr říká klientovi, že jestli pracuje u soustruhu, dostává za to 5000 Kč měsíčně a práce ho baví, je to vážné.

  V některých případech není jednoznačné, zda byla jaderná energie využita správně. Je příšerné a šokující vidět důsledky svržení atomových bomb (spíše takových poměrně malých, na první pohled vcelku nenápadných bombiček) za 2. světové války. Mnohé záběry jsou volně k dispozici na Internetu. Je na nich vidět ničivá síla jaderného výbuchu. Můžeme shlédnout také varující záběry lidí zraněných či zabitých výbuchem. Podívejte se na nějaké takové memento. Na těch záběrech přitom vidíme jen bezprostřední důsledky. Jenže nebylo by horší, kdyby Američané projekt Manhattan v tajných laboratořích v Los Alamos (a na dalších místech) neprováděli a Japonsko by nekapitulovalo? Těžko soudit. Víte, co jediné je cennější než lidský život? Dva lidské životy.

  No a pak tu máme nezpochybnitelně správné využití této síly. Vědci ze zmíněného projektu Manhattan nás totiž naučili řídit i celý řetězec jaderných štěpení. O tom ve skutečnosti zpívá Jan Werich, když tvrdí, že se lidé naučili rozbíjet atomy. Ale tu drobnou nepřesnost mu odpusťme, v té písničce jsou horší věci (navzdory moudrosti pana Wericha). A nebo někdo napište písničku o řízené řetězové štěpné jaderné reakci izotopu uranu 235. V atomické éře život bude legrace, kupředu se béře civilizace. Už nebude práce třeba, atom zadělá na chleba, atom nám vypere prádlo a přitom vyškvaří sádlo, energií atomickou nahradíme práci lidskou, nahradí nám všechny stroje, elektřinu, nafty, zdroje, rozpustí v moři ledovce, do roviny srovná kopce, v sopce požáry uhasí, Saharu zavodní. Jak to, že si to spousta lidí neuvědomuje? Jak to, že si to neuvědomují strany zelených, které by naopak měly demonstrovat na podporu jaderných elektráren za předpokladu, že se tím sníží počet elektráren uhelných? Možná kvůli obavám, které měl i pan Werich v jiné své písničce (v jedné z verzí Davida a Goliáše). Bojíme se, zda bude jaderný "odpad" bezpečně uložen, bojíme se ozáření. Nebudu unavovat čísly, ale tyto obavy jsou důsledkem strašení. Bezpečnost jaderných elektráren navíc roste, stejně jako množství alternativ nejen uložení, ale i dalšího využívání jaderného "odpadu". Mnohem více bychom se měli obávat toho, že kouříme (ať už pasivně, či aktivně), mnohem více bychom se měli obávat chození po chodníku. Přes všechny nástrahy ale po chodníku chodíme. Každý člověk, který žádá od některé z energetických společností dodávky elektřiny, by buď měl rizika rozbíjení atomů v elektrárnách akceptovat, nebo by měl míru hrozby posuzovat jako každý zdravě myslící člověk. Přesto takové iracionální obavy chápu.

  Někteří lidé ale již v 90. letech pochopili možnosti malovýroby energie ze Slunce (a měli peníze) a tak jim sádlo neškvaří energie atomická, nýbrž energie ze solárních panelů, které mají umístěné třeba na střeše. A navíc třeba ani netrvají na pouličním osvětlení, navštěvovali by jen ty restaurace a využívali jen ty nemocnice, které také nevyužívají jadernou energii a riziko jaderných elektráren podstupovat nechtějí. Vlády nám ale přece běžně určují, jaké hrozby ze strany společnosti jsou ještě přijatelné a jaké už nikoli. Pokud zloděj ukradne 4999 korun, je to pouze přestupek, protože tím, podle názoru vlády (a nejen té současné), nikomu nic zásadního neprovedl (a hlavně nemáme dostatek věznic). Jistě jste si také všimli, že směšné tresty jsou téměř za všechno. Poslanci i soudci by měli popřemýšlet o svém žebříčku hodnot. Měli by být přísnější a tudíž spravedlivější. A přísní by měli být i na výrobce energií. Zajištění bezpečnosti jaderných elektráren (i bezpečné ukládání odpadů této výroby) není z pohledu energetických firem až tak nákladné a o náklady se rády podělí s námi. Bude-li chtít zaútočit nepřítel, bude pro něj jaderná elektrárna lampou, která za horkých letních večerů láká hmyz. Proto mě vždy děsí takové zbytečné epizody, kdy se kousek od elektrárny prolétává letadlo. Máme-li svou vzdušnou obranu (a nenutíme energetickou společnost, aby si ji zařídila sama, tak jako k tomu nenutíme ani nikoho jiného), mělo by být takovým selháním zamezeno systémově. Jinak se totiž dít budou, opravdu. A systémové řešení také pouze sníží frekvenci takových selhání. Nechci dělat chytrého. Jen upozorňuji, že bychom vládu a armádu (které si jako instituce vážím a proto jsem na ni tak přísný) měli nějak dotlačit k systémovým opatřením. Armádní letci možná zrovna hlídali safari ve Dvoře Králové nad Labem, příště budou střežit Boubínský prales. Někdo za to odpovědnost nese. A to mluvím jen o tom, co všichni vidí. Případný nepřítel nepoletí rogalem nad elektrárnu, aby do ní hodil kámen. Spíše napadne její informační systém.

  Nejvíce mě ale v poslední době překvapila zpráva, že německá vláda chce během několika málo let odstavit jaderné elektrárny. Jednak mě to velmi zklamalo, protože mohu garantovat, že se tímto rozhodnutím zdraží cena energií i pro Čechy! Rozhodně to "neutáhnou" čeští dodavatelé energií a ani bychom to po nich nemohli chtít. A zároveň to bude představovat tzv. "nákladový šok", tedy významné turbulence v cenách a velmi pravděpodobně inflaci. A také reálné zhoršení německé ekonomiky, se kterou jsme (jak se asi dostalo do povědomí široké veřejnosti) úzce svázáni vývozem (který tedy představuje obrovské množství českých pracovních míst)! Dále jsem se divil, že se hlasitě neozvali němečtí ekologové (když už se pro odstavení jaderných elektráren postavila většina občanů). Asi netuší, že němečtí energetici budou tedy muset stavět více elektráren uhelných. Ale nejvíce mě překvapilo, že to oznámila německá vláda! Co má německá vláda společného s podnikáním energetických společností? Předpokládám, že do konce roku 2022 bude chtít německá vláda zavřít také polovinu německých železářství a zelinářství. I my v České republice jsme si zvykli na neblahé zasahování vlády mezi nás, odběratele energií, a naše dodavatele. Proč vláda zkoumá, kdo dostaví Temelín? Proč si ministři zatěžují hlavu otázkou, jaká kritéria mají o výběru rozhodnout? Je to jistě proto, že ČEZ je do značné míry státní podnik. Ale proč? Fungovaly snad státní podniky "za komunismu" lépe? Jsou ministři lepšími hospodáři než manažeři velké a úspěšné společnosti? Rozhodnou s větší rozvahou a vědomím odpovědnosti? Když fungují špatně kadeřnictví, není to přibližně pro polovinu společnosti žádná tragédie. Když ale fungují špatně energetické firmy, je to neštěstí pro celou společnost. Bylo by dětinské, abych uváděl, co všechno pro nás znamená energie atomická. Všichni to víme nebo si to uvědomíme ve chvíli, kdy nám ji vypnou (byť jen na chvíli a byť mají některé organizace záložní zdroje). A i kdyby vláda náhodou chtěla, aby si stát ponechal svůj většinový podíl ve společnosti ČEZ kvůli dividendám, vůbec to neznamená, že v ní musí mít většinový podíl i na hlasovacích právech. A ačkoli by bylo rozumné ponechat si pro všechny případy většinový podíl v tomto strategicky důležitém podniku, vůbec to přece neznamená, že by měla vláda této výhody zneužívat. Obzvláště bych střídmost v zásazích očekával právě od každého politika, který o sobě deklaruje, že má pravicové smýšlení.

  Na závěr bych chtěl všem popřát, aby německé jaderné elektrárny nebyly předčasně odstavovány. A také všem přeji, aby už se ceny energií nezvyšovaly. Nebo aby se nezvyšovaly alespoň z takových zbytečných důvodů, jako je přemrštěná podpora velkovýroby třeba solární energie.