Odchod z EU a z USA (Brescape a Texit)

Po útěku Britů z Evropské unie by mohli následovat Texasané utíkající před federální vládou Spojených států.

Občané Spojeného království se rozhodli, že již nechtějí být občany Evropské unie. Ačkoli měla většina britských i českých politiků víceméně jednoznačný názor na odchod Spojeného království z EU (tzv. „Brexit“), který bychom mohli přesněji nazvat jako útěk (tedy „Brescape“), rozhodování čistě na bázi racionálního zvažování by jistě tak jednoznačné nebylo. Ne snad proto, že by výhody i nevýhody vyplývající z členství v EU byly zanedbatelné, nýbrž proto, že zásadních výhod, ale i zásadních nevýhod je mnoho. Spojené království má pro odchod větší důvody a mnohem lepší podmínky než Česká republika. Vzhledem k tomu, že v EU od 90. let nepřetržitě rostou negativní jevy, jako je nesmyslná byrokracie, a také rostou pravomoci EU na úkor jednotlivých států i za cenu opakovaných referend, nátlaků na vlády a podobných nehorázností, lze očekávat, že nevýhody z členství v nejbližších desetiletích převáží i pro mnohé z těch lidí (Britů, ale i Čechů), pro které je členství zatím spíše výhodné. Obrovské potíže při případné snaze o opětovný vstup do EU se tak nejeví jako otázka, kterou by bylo nutné řešit.

Nikdo nemůže donutit státy, jako je Spolková republika Německo či Francie, aby ponechaly obchod se Spojeným královstvím nadále bez omezení a obdobně je tomu v případě svobodného pohybu zaměstnanců (či podnikatelů apod.). Česká republika by jako malá ekonomika měla v případě odchodu z EU ještě mnohem větší problémy, protože zrovna SRN jakožto náš velmi významný obchodní partner patřila mezi státy, které bojovaly proti neomezenému pohybu Čechů či Poláků po EU. Spojené království však samo také požaduje omezení vstupu evropských pracovníků na své území. Pokud si Spojené království bude chtít zachovat značnou míru svobodného obchodu s EU, což je v životním zájmu Britů, bude si muset zachovat také řadu nařízení vytvořených v EU (týkajících se např. výroby potravin či nakládání s chemickými látkami).

Státy, které vystoupí z EU, si také zkomplikují řadu společných projektů. Přes ČR by v takovém případě zřejmě nevedl plynovod, který má propojovat severní a jižní Evropu a v němž by měl proudit také břidlicový plyn ze Spojených států a Kanady, který by byl přebírán ve zkapalněném stavu v přístavech.

Státy mimo EU by si také zřejmě musely samy vyjednávat podmínky svobodného obchodování se Spojenými státy. Spojené království má samozřejmě užší obchodní vztahy s USA, než jaké má ČR. Jako pro historicky exkluzivního partnera USA však pro Brity nebude tak složité si příslušný soubor dohod vyjednat a možná bude vyjednávání bez vlivu EU dokonce jednodušší (byť i britští farmáři hlasitě prosazují své zájmy a současný předseda nejsilnější britské opoziční strany, tedy i možný budoucí premiér, patří mezi nejlevicovější evropské politiky).

Výhody spojené se svobodným obchodem jsou obrovské a stejně jako vedlo sjednocení Německa v roce 1871 k „hospodářskému zázraku“, přispívá evropské ekonomické sjednocení k pozici EU jako nejsilnějšího ekonomického hráče na světě, byť se růst mnohých států EU z mnoha důvodů (přirozených i zaviněných) zpomaluje a rozvojové státy jako celek nás samozřejmě dohánějí (mimo jiné i proto, že se zpožděním zdarma přebírají naše vědecké poznatky, technologické postupy i vynálezy).

Státy uvnitř EU jsou pro finanční trhy důvěryhodnější, než kdyby EU opustily (nicméně Spojené království zůstane i tak nadále velmi důvěryhodným státem).

Velkou výhodou pro ČR jsou prozatím také dotace z EU, což je nespravedlivé. Daňoví poplatníci z bohatších států musí spolufinancovat naše projekty, nehledě na to, že tyto obrovské zdroje jdou často (ať už vinou EU nebo ČR) na zbytné projekty (sportoviště, cyklostezky apod.) a zdroje na údržbu a opravy v následujících desetiletích si již budeme muset sehnat sami. Případné nedočerpání „eurofondů“ proto není žádnou tragédií.

Pobyt v EU má však také řadu nevýhod. Mnoho Evropanů považuje za své největší ohrožení v rámci EU přesun pravomocí. I v případě, že mezi takové Evropany nepatříte, nelze přehlédnout dlouhodobé spojenectví SRN a Francie proti názorům mnohých jiných států a obecně nelze oceňovat nárůst evropské byrokracie.

Obrovskou tragédií je společná evropská zemědělská politika, která dlouhodobě spolykává nejvíce zdrojů z evropských rozpočtů. V rámci konkurenčního boje s americkými zemědělci (a nejen s nimi) si odpovědní politici z EU stanovili, jaké plodiny budou považovat za geneticky (dědičně) upravené (přičemž do dědičných úprav nesmyslně nezahrnují ani šlechtění) a takové plodiny zakázali dovážet i pěstovat. Tím poškozují mimo jiné i stovky miliónů chudých zemědělců a jejich rodin z řady rozvojových agrárních států a zároveň ekonomicky poškozují jejich evropské zákazníky. Navíc tím výrazně komplikují snahy, abychom byli bez problému potravinově soběstační.

Spojené království a zatím ani ČR se nemusejí potýkat s eurem. Jinak je však společná měnová politika vůbec největším ekonomickým problémem většiny států EU („eurozóny“). Vzhledem k tomu, že běžná úroková míra eura vůbec neodpovídá úrokovým mírám, jaké by potřebovaly jednotlivé oblasti „eurozóny“, půjčují banky některým firmám málo a jiným naopak příliš, což nutně vede k prodlužování a prohlubování úpadků (v rámci hospodářských cyklů) ve všech oblastech „eurozóny“. Solidnější státy „eurozóny“ přitom musí pomáhat s dluhy hazardérům, jako jsou italské, řecké či portugalské vlády nebo španělské banky. Evropská centrální banka je také připravena problémovým vládám masivně pomáhat. Někteří ekonomové předvídali již dávno, že „eurozóna“ bude fungovat velmi neefektivně, jak se později opravdu ukázalo.

EU navíc nutí své členy k centrální kontrole hospodaření vlád (s čímž díky ODS a VV nesouhlasila vláda Petra Nečase, avšak pro budoucnost s tím vyslovila souhlas současná vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL se souhlasem TOP 09-S) a k centrální kontrole fungování bank.

Další obrovské ztráty přinese ve 20. letech tohoto století dojednaný klimatický balíček výrazně omezující vypouštění skleníkových plynů. I tento problém lze připsat EU, byť s tímto balíčkem nakonec souhlasily všechny vlády.  

Instituce EU přicházejí neustále s různými omezujícími nápady, jako je společná povinná minimální mzda, společná zahraniční politika, společná armáda (která má sloužit jako částečná konkurence Severoatlantické alianci), kvóty pro ženy ve vrcholných firemních pozicích a tak dále, přičemž v některých otázkách včetně kvót pro přijímání uprchlíků může velká většina přehlasovat menšinu, jak se již také stalo. Další možností, jak přehlasovat menší národy, by mohlo být celoevropské referendum. Současný Evropský parlament dokonce navrhl rozdělení firmy (konkrétně společnosti Google)!

Velkým ekonomickým nebezpečím pro Spojené království by bylo zavedení „daně z finančních transakcí“, která by prodražila bankovní služby. Londýn je totiž dlouhodobě jednoznačně vedoucím evropským finančním centrem. Před několika lety přitom vážně hrozilo plné zavedení této daně a i nadále je značnou částí evropských politiků navrhována. 

Evropské sjednocování začalo po druhé světové válce jako gesto dobré vůle ke spolupráci a jako snaha ztížit kterémukoli z členských států případnou přípravu na vyvolání další války. Dodnes je EU efektivním nástrojem komunikace mezi evropskými státy, jak se ukazuje při vytváření některých společných pravidel nebo při stanovování sankcí vůči představitelům Ruské federace. Dávno však již přerostla původní cíle evropského sjednocování, což je záměr (často dokonce neskrývaný) mnohých evropských politiků, ale zároveň tím EU směřuje proti vůli většiny obyvatel některých členských států. Samotná evropská integrace by přitom rozhodně nakonec stejně nemohla zabránit lidem, jako byl Adolf Hitler, k rozpoutání války.    

Odloučení Spojeného království od EU může být jistou inspirací pro zvýšení autonomie Texasu v rámci USA. Texas je zdaleka nejlidnatější republikánskou (pravicovou) baštou. Od roku 1980 volili obyvatelé Texasu vždy republikánského kandidáta na prezidenta a i v případě ostatních voleb tady dlouhodobě převažuje pravice. Jedná se o silně křesťanský stát.

Oproti jiným lidnatým a ekonomicky významným státům USA má Texas nižší daně, za což vděčí především svému bývalému guvernérovi George W. Bushovi. Texasané by si jistě také rádi zvolili přísnější dohled nad příchodem migrantů, zejména z Mexika, kterých je v Texasu již více než Američanů s evropskými předky. V případě částečného odtržení (zvýšení autonomie) Texasu by se zřejmě dříve, či později připojily další, menší tradičně pravicové státy, jako jsou Nebraska, obě Dakoty, Oklahoma, Kansas, Wyoming, Idaho, Aljaška či Utah. Pokud by si tyto státy stanovovaly nezávisle na současných federálních vládách např. energetickou politiku, nevznikaly by už zřejmě žádné problémy mimo jiné se stavbou ropovodů z Kanady do Texasu.

Texas je zdaleka nejrychleji ekonomicky rostoucí lidnatý stát USA. Současným tempem růstu během několika desetiletí výrazně (možná i násobně) předběhne v přepočtu na obyvatele i SRN. Nacházíme se v období dějin, kdy se pravděpodobně výrazně rozevřou nůžky mezi jednotlivými vyspělými státy (aniž by však jeden stát bohatl na úkor druhého) a Texas má šanci stát se během jednoho průměrného lidského života jednoznačně nejbohatším státem světa na hlavu. Zvýší-li svou autonomii, jeho šance se logicky ještě zvýší. Do texaských metropolitních oblastí Dallasu a Houstonu se stěhuje stále více největších světových společností a tato města taky patří mezi nejaktivnější, pokud jde o spojování podniků.

New York zůstává sídlem největší světové burzy a sídlí v něm stále ještě přibližně stejně obrovských společností jako v Dallasu a Houstonu dohromady, nicméně relativní ekonomický význam New Yorku ve vztahu k Texasu klesá. Totéž platí pro Kalifornii, která se navíc topí v dluzích. Relativní úpadek průmyslu během nedávné finanční krize postihl také průmyslové oblasti kolem Velkých jezer.

Jedinou významnější nevýhodou Texasu v oblasti „domácích“ témat je fakt, že velká většina špičkových univerzit sídlí na severovýchodě USA, popřípadě na Západním pobřeží.

Seriózní návrhy na budoucí odtržení Texasu od USA se ve velkém objevovaly v médiích po zvolení Baracka Obamy federálním prezidentem. Tento prezident přitom USA extrémně (rekordně) zadlužil a provedl extrémně levicovou reformu zdravotnictví včetně omezování svobody hospodaření soukromých zdravotních pojišťoven. Největším a neustále rostoucím (absolutně i relativně) odvětvím texaské ekonomiky je přitom, stejně jako ve většině ostatních států USA, právě zdravotnictví, zatímco v prvním desetiletí tohoto století to byl maloobchod a v 90. letech stále ještě průmysl (v Texasu především ropný). 

Good luck, Texas!

Tento článek byl publikován na publicistickém portále Skutečnosti.