Na zdraví, pane viceprezidente!

30. ledna oslavil své 75. narozeniny bývalý americký viceprezident Dick Cheney. Viceprezident byla sice jeho ústavně nejvyšší funkce, sám ale nejvíce oceňuje, že mohl působit také jako ministr obrany.

Kromě toho byl ředitelem jedné z největších ropných společností na světě, jednou z vůdčích osobností poslaneckého klubu Republikánské strany, šéfem prezidentské kanceláře i vědeckým pracovníkem ve slavném pravicovém institutu (a další institut sám založil) či členem vědecké rady na velké americké metodistické univerzitě. Kromě toho je pyšným dědečkem řady vnoučat a tátou dvou dcer. Se svými vnoučaty často navštěvuje rodeo (podívanou, ale i kurzy). Se svými kamarády, mezi něž patří také jeden dlouholetý ústavní soudce a jeden populární rozhlasový moderátor politického pořadu, chodí lovit křepelky v oplocených rezervacích a rybařit.

Richard B. Cheney se narodil v zarputile pravicovém, převážně agrárním státě Nebraska. Je vzdáleným příbuzným svého velkého protivníka, prezidenta Baracka Obamy, jehož rodina z matčiny strany (bělošského původu) pocházela také z Nebrasky. Rodina Dicka Cheneyho z matčiny strany vlastnila známou kavárnu, ráda hrála karty a pila alkohol. I Dick Cheney rád hraje poker a zejména v mládí pil rád alkohol. Jeho maminka byla okolím považována za hezkou a elegantní dámu. Jeho otec poznal svou manželku právě v kavárně, kde obsluhovala. Byl to nesmělý, zdvořilý a poctivý člověk. Pracoval pod ministerstvem zemědělství v oblasti ochrany půdy. Když bylo Dickovi třináct let, měla se rodina přestěhovat kvůli otcově práci buď do státu Idaho, nebo do státu Wyoming. Vybrali si Wyoming, kde Dick na střední škole poznal svou celoživotní partnerku, tehdy studentku a roztleskávačku.

Lynne Cheney se také hodně věnuje politice, mimo jiné napsala knihu o významném pravicovém prezidentovi (4. prezidentovi USA) Jamesovi Madisonovi. Vždy byla pro Dicka velkou oporou, zvlášť když měl závažné zdravotní problémy. Jak říká Dick Cheney, kdyby ji nepotkal na střední škole, seznámila by se s někým jiným, někoho jiného by si vzala za manžela a někdo jiný by se tedy stal americkým viceprezidentem.

Manželé Cheneyovi tráví značnou část svého důchodu právě ve Wyomingu, což je stát s panenskou přírodou, prudkými vodními toky plnými ryb, vysokými horami, gejzíry i bizony. Díky iniciativě zejména Dicka Cheneyho se sem po letech vrátili vlci. Jedná se o stát s nejméně obyvateli z celých Spojených států. Má proto jen malé zastoupení v dolní komoře parlamentu, většinou z Republikánské strany. Jak říká Dick Cheney s oblibou, Wyoming má zastoupení sice malé, ale o to kvalitnější.  

Díky vysokoškolským studiím a brzy založené rodině se Dick Cheney vyhnul válce ve Vietnamu, se kterou navíc nesouhlasil (protože Jižní Vietnam nebyl jednoznačným spojencem, tamní obyvatelstvo nebylo jednoznačně protikomunistické a nebylo strategicky důležité, aby ve Vietnamu nepřišli k moci komunisté). Vzhledem k tomu, že jeho manželka také studovala, byl pan Cheney nějakou dobu také na mateřské (resp. otcovské) dovolené.

V době svého postgraduálního studia získal stáž v kanceláři prezidenta Richarda Nixona. Ačkoli byl tento prezident, na rozdíl od pravicového Cheneyho, spíše středový politik, Dick Cheney si ho vážil mimo jiné za jeho diplomatické schopnosti při obnovení vztahů s Čínskou lidovou republikou. Jeho nadřízeným byl Donald Rumsfeld, se kterým se hned skamarádil. Tehdejší ministr zahraničí (zahraničních věcí) Henry Kissinger, který by měl velké šance stát se americkým prezidentem, kdyby se nenarodil v Německu (v židovské rodině, která v jeho školních letech utekla do USA), dodnes vzpomíná, jak byl Dick Cheney už tehdy poradcem se zajímavými nápady.

Když byl Dick jednou s Donaldem Rumsfeldem a jejich dalším kamarádem, Arthurem Lafferem v hospodě, začal jim Arthur vysvětlovat, že lidé nebudou platit žádné daně, pokud bude sazba daně 0 %, ale také pokud bude sazba 100 %, takže by jim nic z jejich výdělků nezbylo. Takže zdanění vždy demotivuje, ale od jisté sazby už způsobuje dokonce pokles aktivity podnikatelů (popřípadě přechod na nehlášené podnikání). Aby tuto myšlenku lépe ukázal, nakreslil jim na ubrousek graf s křivkou, která tento jev popisuje a která je v současnosti již celosvětově známá jako „Lafferova křivka“.

Za pár měsíců probíhala ústavní krize, když prezident Nixon odstoupil ze své funkce. Nový prezident, Gerald Ford jmenoval Donalda Rumsfelda dodnes nejmladším ministrem obrany USA. Dick Cheney nastoupil na jeho místo vedoucího prezidentské kanceláře a také vedl následnou prezidentskou kampaň. Dick si s prezidentem Fordem velmi dobře rozuměl, později spolu také pracovali ve zmíněném pravicovém institutu (American Enterprise Institute).

Poté, co byl zvolen prezidentem Jimmy Carter, se pan Cheney pár měsíců věnoval s kamarády investování a následně se stal poslancem (resp. členem dolní komory Kongresu). Jimmy Carter (z Demokratické strany) byl podle Dicka Cheneyho v zahraniční politice nebezpečně slabým, neakceschopným prezidentem, což byl problém zejména ve vztahu k Sovětskému svazu a k Íránu, kde zrovna došlo k převratu a dodnes tam jsou u moci nebezpeční diktátoři hlásící se k islámu.

Na štěstí byl po prvním volebním období prezident Carter vystřídán Ronaldem Reaganem (z Republikánské strany), který mimo jiné vyhrál závody ve zbrojení se Sovětským svazem, které vzhledem k šílenství tamních komunistů zdevastovaly sovětskou ekonomiku, a v důsledku politické nestability byl zvolen hlavou federace v tomto smyslu umírněný Mikhail Gorbachov.

Dick Cheney byl šestkrát (každé dva roky) zvolen poslancem, byl poslancem přes deset let, z toho přes osm let (prakticky výhradně za prezidenta Reagana) ve vůdčích pozicích mezi republikánskými poslanci, kteří však v té době byli v dolní komoře v menšině. Byl oporou Reaganovy administrativy, podporoval zvýšené výdaje na zbrojení. Někteří pravicově smýšlející lidé vyčítají panu Cheneymu, že podle něj prezident Reagan ukázal, že deficity státního hospodaření nevadí. Ve skutečnosti je Dick Cheney velkým odpůrcem velkých deficitů (obzvlášť takových, jaké nasekala Obamova administrativa, zejména v prvním volebním období prezidenta Obamy). Pan Cheney pouze nesouhlasí se snahou o vyrovnané rozpočty za každou cenu, bez ohledu na situaci, kdy předchozí vlády nezanechaly rezervy, bez ohledu na celkovou hospodářskou situaci a sociální politiku, bez ohledu na potřebu financovat války či odstraňovat důsledky přírodních katastrof.

Za Reaganovy éry se Dick Cheney nejvíce věnoval obranné politice a spolu s Donaldem Rumsfeldem byl hlavním politikem v rámci příprav na obranu v případě jaderného útoku na Spojené státy.

Mediálně se tehdy nejvíce proslavil jako neoficiální mluvčí skupiny poslanců a senátorů, kteří zčásti nesouhlasili s kritikou Reaganovy administrativy v rámci aféry „Írán - Contras“. Tehdy byly, údajně bez vědomí prezidenta Reagana, tajně prodávány íránskému režimu i přes mezinárodní embargo zbraně a z výtěžku byly financovány opoziční povstalecké skupiny v Nikaragui, které bojovaly proti vládnoucím marxistům podporovaným Sovětským svazem. Dick Cheney se sice shodoval s většinou zákonodárců, že prodej zbraní íránskému režimu byla velká chyba, ale zároveň souhlasil, na rozdíl od většiny, s podporou opozice proti přátelům Sovětského svazu v Nikaragui. Kdyby byla taková podpora ze strany vlády možná, mohla by být financována z rozpočtu a nikoli z tajných zdrojů tohoto typu a prezident Reagan by se k ní mohl veřejně hlásit.

Dick Cheney také patřil mezi několik desítek zákonodárců, kteří souhlasili s vetem prezidenta Reagana, které mělo zabránit uvalení sankcí na Republiku Jižní Afrika (avšak bylo přehlasováno). Pan Cheney totiž věděl, že plošné sankce poškodí nejvíce běžné obyvatelstvo státu a ke změně režimu stejně nepomohou. Vždy byl proti plošným sankcím. Navíc, politický vězeň Nelson Mandela byl jako radikální marxista na seznamu teroristů a v případě jeho propuštění a posílení hrozil komunistický převrat (byť lidé, kteří Nelsona Mandelu znali osobně, v té době věřili, že již neměl radikální názory, jak se později potvrdilo, když se stal prezidentem).

Pan Cheney však věří ve všeobecná lidská práva, která nám jsou podle jeho přesvědčení dána od Boha a vyplývají také z toho, že jsou zřejmě všichni lidé navzájem příbuzní (a biologové by dodali, že se všechny skupiny lidí navzájem mohou plodně křížit). Je tedy na straně spravedlnosti i vůči „Afroameričanům“. Podpořil např. státní (federální) svátek připomínající Martina Luthera Kinga, Jr.  

Když se stal prezidentem George Bush starší, nebyl mu Senátem schválen jeho kandidát na ministra obrany. Navrhl tedy Dicka Cheneyho, který se tehdy zrovna stal šéfem republikánského poslaneckého klubu. Pan Cheney prošel bez jakýchkoli problémů. Šéfem klubu se místo něj stal jeho kamarád a pozdější spolupracovník z ideových institucí Newt Gingrich, který později (za prezidenta Billa Clintona) rozbil dlouholetou většinu Demokratické strany v dolní komoře a znemožnil prezidentu Clintonovi rozsáhlé utrácení v době hospodářského rozkvětu.

Ministr Cheney v souvislosti s koncem Studené války snížil výdaje na obranu (provedl restrukturalizaci armády, snížil počet raket středního doletu). Na strategické úrovni vedl velmi úspěšnou Válku v Zálivu, kde spojenecké armády vyhnaly iráckého diktátora z okupovaného Kuvajtu. Za to dostal nejvyšší civilní vyznamenání, Prezidentskou medaili svobody (o čemž se mimochodem dozvěděl až přímo v sále, kde byl pouze jako host). Pan Cheney totiž irácký socialistický režim hlásící se k sunnitskému islámu oprávněně považoval za velmi nebezpečný a okupaci spojeneckého Kuvajtu považoval za nebezpečný start větší expanze diktátorských států v této na ropu bohaté, nestabilní oblasti. Zároveň byl však tehdy proti svržení iráckého diktátora, protože se obával rozdrobení Iráku kvůli územním sporům s Íránem, Kurdy či Sýrií a občanských nepokojů kvůli sporům a křivdám mezi tehdy vládnoucí sunnitskou menšinou na straně jedné a většinovými ší’ity a dalšími náboženskými i národnostními skupinami na straně druhé. Udržení území až do doby, kdy by byl Irák bezpečný s demokraticky zvolenou vládou, by podle Dicka Cheneyho znamenalo velké oběti. Americká armáda během jeho působení také svrhla panamského samozvaného diktátora, protože byl v ohrožení přinejmenším majetek, ale i životy mnohých Američanů. V Somálsku sužovaném občanskou válkou vytvořila americká armáda humanitární most.

Ačkoli nebyla vláda George Bushe staršího tak přátelská k tehdejší britské premiérce Margaret Thatcher jako vláda prezidenta Reagana, Dick Cheney se se „železnou lady“ spřátelil a dodnes ji považuje za výjimečnou političku, se kterou se shodoval i třeba v kritice společné evropské měny. Jak dnes již všichni vidí, na její slova došlo.  

Po čtyřech letech vlády prezidenta Bushe staršího byl zvolen prezidentem Bill Clinton z Demokratické strany. Pan Cheney se na pár let stáhl z aktivní politiky, působil ve zmíněném pravicovém institutu, také se zapojil do „Projektu pro nové americké století“, který se snažil o vytyčení cílů ohledně obrany a vojenské síly USA na Zemi i v nejbližším vesmíru. Zvažoval kandidaturu na prezidenta, ale nakonec od ní ustoupil, jednak proto, že republikáni podle jeho názoru nabídli zajímavé osobnosti, jednak proto, že mu byl nabídnut post výkonného ředitele obrovské mezinárodní ropné společnosti Halliburton. Manželé Cheneyovi se proto přestěhovali do texaského města Dallas. V Texasu byl v té době guvernérem George W. Bush (Bush mladší), který si Dicka Cheneyho jako ministra obrany ve vládě jeho otce oblíbil. Za éry ředitele Cheneyho společnost Halliburton velmi prosperovala (zčásti jistě také proto, že guvernér Bush v Texasu významně snížil daňové zatížení).

Vzhledem k tomu, že v Dallasu sídlí velká metodistická univerzita, stal se také členem tamní vědecké rady. V současnosti je na půdě této univerzity prezidentská knihovna George W. Bushe, jehož manželka je zdejší absolventkou. George W. Bush i Dick Cheney jsou metodisté (evangelíci, kteří trvají na důkladném přemýšlení o evangeliu a nutně se nehlásí k žádné církevní organizaci, avšak v mnohém podporují např. i další evangelíky, katolíky či křesťany obecně).

Pan Cheney si vážil skutečnosti, že prezident Clinton neodmítá americkou zahraniční vojenskou účast. V konkrétních řešeních s ním však nesouhlasil. Souhlasil s nasazením pouze letectva ve válce v Bosně a Hercegovině i ve válce proti srbskému režimu, avšak požadoval pomocný rozvojový poválečný úvěr pro Srbsko, jednak z humanitárních důvodů a jednak proto, že Srbsko bylo spojeneckými armádami nadbytečně rozbombardováno. Nesouhlasil s vojenskou akcí na Haiti, protože tam nebyly ohroženy životy či majetky Američanů ani jejich spojenců a jediným cílem bylo obnovit demokracii (i za cenu životů amerických vojáků a peněz amerických daňových poplatníků). Z obdobných důvodů nesouhlasil ani s rozšířením mírové mise v Somálsku zmítaném nebezpečnou občanskou válkou na misi vojenskou. Vzhledem k tomu, že však mimo jiné díky němu byl vybudován humanitární most v Somálsku, lze přepokládat, že by efektivně pomohl i při genocidě ve Rwandě, pokud by byl např. prezidentem, zvlášť když byli ochotni pomoci vojenští velitelé, kteří byli připraveni na místě.

Když se George W. Bush zeptal Dicka Cheneyho, zda by s ním nekandidoval ve dvojici jako viceprezident, Dick Cheney odmítl, mimo jiné kvůli problémům se srdcem (prodělal už několik infarktů). Chtěl odejít do důchodu a s manželkou se vrátit z Texasu do Wyomingu. George W. Bush ho tedy požádal, aby mu alespoň pomohl vybrat vhodného kandidáta. Pan Cheney byl podle George W. Bushe velmi precizní. Nakonec spolu vybrali bývalého senátora, právníka a kazatele Johna Danfortha. Pan Bush se ale rozhodl pro Dicka Cheneyho, který nakonec (po rozhovorech se svou rodinou a důkladném lékařském vyšetření) souhlasil.

Dick Cheney díky svojí tehdejší popularitě i výborným výsledkům při předvolebních debatách z obou prezidentských klání (v roce 2000 i 2004) jistě pomohl Georgi W. Bushovi k vítězství. Obě prezidentské volby byly vedeny proti agresivní kampani Demokratické strany. Jediný významný rozdíl byl v tom, že v roce 2000 kandidoval na viceprezidenta za Demokratickou stranu člověk, se kterým se podle pana Cheneyho dalo spolupracovat, zatímco v roce 2004 kandidoval člověk, který se neštítil ničeho včetně poznámky o lesbické orientaci jedné z Cheneyho dcer v televizním duelu (obdobně se zachoval i kandidát na prezidenta za Demokratickou stranu, zjevně s úmyslem odlákat od republikánské kandidátky část konzervativních voličů).

Sama Mary Cheney uvedla, že se nebála říci rodičům o své orientaci, protože ji její rodiče vždy podporovali. Dick Cheney podporuje státem uznávané svazky homosexuálních párů, protože podle něj mají být zaručena stejná práva všem (pokud tím není někdo další poškozen).  

Dick Cheney pak jako viceprezident prosadil některé lidi do vysokých funkcí, zejména Donalda Rumsfelda opět do funkce ministra obrany, takže je dosud nejen nejmladším, nýbrž také nejstarším ministrem obrany v historii Spojených států, či Paula Wolfowitze jako šéfa Světové banky.

Jako viceprezident se musel potýkat s „11. zářím“, kdy radil prezidentu Bushovi s obrannou strategií (a také organizoval řadu opatření přímo v osudný den), či s rekordně ničivým hurikánem Katrina, při němž pomáhal s dlouhodobější obnovou, avšak odmítal vše automaticky podřizovat řešení této kritické situace, když odmítl, aby byla vypnuta elektřina ve městě Houston.

Měl klíčovou úlohu při vymezení výslechových metod u vazebně stíhaných teroristů ve vazební věznici Guantanamo Bay tak, aby byly získány potřebné informace, ale nejednalo by se z hlediska mezinárodního práva o mučení. Existovala např. hrozba, že teroristé dopravili jaderné zbraně do New Yorku. Díky prováděným „zesíleným“ výslechovým metodám, které byly použity pouze v případě několika desítek stíhaných teroristů, byly podle odborných odhadů zachráněny tisíce životů, když byl zmařen např. útok na Los Angeles a Západní pobřeží ve stylu „11. září“. Podle nejnovějších informací se většina z teroristů, kteří byli z jakýchkoli důvodů propuštěni z věznice Guantanamo Bay (ať už za prezidenta Bushe či za prezidenta Obamy), vrací bojovat za teroristické skupiny.

Dick Cheney se také významně podílel na programu odposlechů teroristů ze zahraničí (který byl logicky rozšířen o komunikaci mezi zahraničím a Spojenými státy). V tomto programu pokračuje i prezident Obama, jak pan Cheney předpokládal a schvaluje.

V domácí politice se viceprezident Cheney věnoval také sociální (zejména důchodové) reformě, aby se Američané nedostali za pár desítek let do deficitů v důchodovém systému jako v České republice i téměř celé Evropě, zastával se ze sociálních důvodů drobných živnostníků a malých a středních podniků obecně, komunikoval s veterány, kterým Bushova vláda zlepšila životy, a tak dále.

Vzhledem k tomu, že se obával biologických zbraní, prosadil do té doby největší investice do vakcín a léků proti viru Eboly, což lékaři ocenili v roce 2014 při vypuknutí epidemie této nemoci v západní Africe.

V posledním roce vlády George W. Bushe se Američané (a následně i Evropané a do jisté míry celý svět) museli potýkat s hypoteční krizí, kterou svou sociální politikou v oblasti hypoték způsobil prezident Clinton, a navazující finanční krizí. Vláda považovala za nespravedlivé, aby pomáhala bankrotujícím investičním bankám či jiným podnikatelským subjektům. V ekonomice tak proběhl ozdravný proces (prezident Bush se rozhodl pouze pro omezené výhodné úvěry pro automobilový průmysl ze sociálních důvodů).

Dick Cheney se také zastal ženy, která měla být na přání svého manžela odpojena od přístrojů, které ji udržovaly při životě, byť existovala naděje, že se její stav ještě někdy zlepší.

Když však příslušné soudy rozhodly o jejím odpojení, postavil se viceprezident Cheney proti právním krokům připravovaným některými zákonodárci vůči těmto soudům, protože by podle něj mělo být dodržováno rozdělení moci mezi složku zákonodárnou, výkonnou a soudní (byť ta by měla mít tendence sama sebe korigovat). Zároveň je pan Cheney pro posílení vládní moci (čili složky výkonné), jako to požadoval v případě výše uvedené aféry „Írán - Contras“.

Dick Cheney je příznivcem přísných trestů, je však proti trestu smrti s výjimkou trestu smrti v případě špionáže či velezrady (obdoby české vlastizrady). Pan Cheney je pro umožnění umělých potratů pouze ve specifických případech, protože se považuje za obhájce života každého člověka, na rozdíl od mnohých radikálních republikánů však není proti umělým potratům obecně.

Jako viceprezident se však pan Cheney zabýval hlavně zahraniční politikou, speciálně válkami v Afghánistánu a Iráku. Obhajoval také útok na Severní Koreu (a za benevolentní přístup ke KLDR kritizoval svou kolegyni, ministryni zahraničí) a útok na Írán kvůli vývoji jaderných zbraní.

Válku v Afghánistánu podpořil kvůli vazbám vládnoucí, teroristické organizace Taliban na mezinárodní teroristickou organizaci al-Qaida, přičemž, jak upozornil, existuje také reálné podezření, že se Taliban snaží převzít pákistánský jaderný arzenál a společně s organizací al-Qaida spolupracuje s pákistánskými jadernými inženýry.

Válku v Iráku inicioval zejména právě viceprezident Cheney, jednak proto, že na severovýchodě Iráku stavěla irácká al-Qaida továrnu na jedy a vedla tam výcvikové tábory, s čímž irácký diktátor nic nedělal, a jednak proto, že existovala výrazná hrozba, že irácký diktátorský režim masově vyvíjí biologické a chemické zbraně, jak se potvrdilo, když bylo nalezeno obrovské množství materiálu, ze kterého by díky připraveným plánům a odborníkům bylo možné vytvořit takový arzenál během několika týdnů, dále proto, že irácký režim nedodržoval bezletovou zónu stanovenou mezinárodním společenstvím po válce v Zálivu, a také proto, že irácký režim prováděl masové vraždy různých národnostních i náboženských skupin či opozice.

Dick Cheney považuje Izrael za dobrého spojence Spojených států, zároveň je však příznivcem samostatného palestinského státu. Není ale ochoten podpořit takový stát pod nátlakem, natož v případě, že by byl ovládán (nebo jeho část) teroristickými skupinami. Uznává genocidu Arménů Tureckem jako hroznou a úmyslnou tragédii, nechce však negativně ovlivnit vztahy s Tureckem, které považuje za dlouhodobého a významného spojence. Zásadně nesouhlasí s některými praktikami v Saúdské Arábii, považuje však současnou saúdskou vládu za významného spojence. S Čínskou lidovou republikou se snažil udržovat dobré vztahy, stejně jako vkládal naděje do Ruské federace v 90. letech.

Dick Cheney je obecně považován za nejvlivnějšího viceprezidenta přinejmenším za posledních sto let, ne-li v celé historii Spojených států. Je to dáno tím, že byl vybrán Georgem W. Bushem nikoli pro uklidnění své opozice uvnitř vlastní strany, jako je to občas nutné, nýbrž proto, že si George W. Bush pana Cheneyho velmi váží. Vlivnější byl v prvním volebním období, což však bylo dáno řešenou agendou.

V posledních dvou letech Bushovy vlády navíc prudce klesla popularita do té doby poměrně oblíbeného Cheneyho, a to především v důsledku incidentu, kdy při střílení křepelek v oplocené rezervaci zasáhl odraženými broky svého kamaráda (který sám uvedl, že s takovým rizikem se musí počítat). Negativní vliv na Cheneyho popularitu jistě měl také nezvladatelný růst sektářského násilí v Iráku a v jistých ohledech bezvýsledná válka v Afghánistánu.  

Krátce po odchodu z vysoké politiky měl Dick Cheney závažné problémy se srdcem, dokonce byl v ohrožení života a podle svých slov byl smířen se smrtí a připraven pokojně zemřít. Nakonec mu však bylo úspěšně transplantováno nové srdce a v současnosti je pan Cheney ve vynikající kondici.

Spolu se svou dcerou Liz, která se také věnuje politice, sepsal své paměti, v posledních měsících společně dokončili další knihu, která se věnuje pohledu na Spojené státy jako na federaci s výjimečnou úlohou v oblasti světové obranné politiky (ať už díky smyslu založení Spojených států, nebo díky jejich dosavadní hospodářské i vojenské síle). Pan Cheney také spolupracoval se svým dlouholetým kardiochirurgem na vytvoření knihy o vývoji léčby srdce v posledních desetiletích, která by měla díky informacím a osobním zkušenostem pomoci a přinést naději dalším pacientům se srdečními chorobami. Pan Cheney se svou dcerou Liz také založil „The Alliance for a Strong America“, což je instituce aktuálně zejména kritizující vládu prezidenta Obamy v oblasti obranné politiky.       

Prezidenta Baracka Obamu považuje aktivní důchodce Dick Cheney za nejhoršího poválečného prezidenta, horšího, než byl Jimmy Carter. V domácí politice ho kritizuje zejména za extrémní deficity hospodaření a za extrémistickou (a špatně připravenou) zdravotní reformu, která dokonce zasahuje do hospodaření soukromých zdravotních pojišťoven.

V zahraniční politice pan Cheney nejhlasitěji vystupuje proti dohodě s íránským režimem, která je výhodná pouze jednostranně (umožní íránskému režimu získat materiál pro jadernou bombu, neomezí jeho vyspělý raketový program, umožní mu tedy tajně vyvíjet jaderné bomby a hlavice, přičemž mezinárodní inspektory může samozřejmě kdykoli vyhnat a následný zásah už může být velmi ztížený) a povede k jadernému zbrojení v oblasti (např. ze strany Saúdské Arábie či Izraele), což je obecně nebezpečné. Jako viceprezident podporoval Dick Cheney vybudování obranného systému proti balistickým střelám z Íránu (popř. z Pákistánu či ze severokorejských ponorek apod.) v Evropě.

Pan Cheney varuje, že do konce desetiletí téměř jistě zaútočí na Spojené státy či jejich spojence teroristické organizace hlásící se k nebezpečnému výkladu islámu ve větší míře, než tomu bylo „11. září“ (např. pomocí jaderných, chemických či biologických zbraní). Kritizuje zrádce Edwarda Snowdena, který zveřejnil mnohé postupy amerických tajných služeb (což podle nich vedlo k úspěšnému rozsáhlému teroristickému útoku v Paříži v listopadu 2015).

Zároveň je pan Cheney velkým kritikem předčasného odchodu americké armády z Iráku (a potažmo i ze Sýrie) a Afghánistánu, kritizuje, že teroristické organizaci Islámský stát byla dána příležitost zpátky dobýt těžce získávaná území (např. irácké město Fallúdža), kritizuje váhání a následný obrat (na podzim 2013) prezidenta Obamy ohledně války v Sýrii, z dlouhodobějšího hlediska varuje především před pákistánskou odnoží organizace al-Qaida (z již uvedených důvodů).

Již v době války v Jižní Osetii navrhoval jako viceprezident připojení se ke Gruzii vzhledem k tomu, že ruská vláda tento konflikt přenesla i na civilní území Gruzie. Při okupaci Krymu a města Sevastopol ruskou armádou a při bojích ruské armády na východní Ukrajině navrhoval (resp. navrhuje) pomoc Ukrajině jakožto spojenci s výcvikem i výzbrojí a kritizoval pomalý a nedostatečný postup prezidenta Obamy.

Také navrhuje pokračovat v projektu obrany Evropy proti balistickým střelám z Íránu (popř. z Pákistánu…).

Ohledně migrační krize v Evropě je zastáncem vytvoření bezletové zóny na západě Sýrie, kam by se mohli uprchlíci vrátit. Upozorňuje, že sice zdaleka ne každý muslim je terorista, zároveň však lze teroristu jen špatně rozpoznat a téměř každý sebevražedný terorista (kterých je násobně více než ještě před několika lety) se hlásí k jistému výkladu islámu a pochází z prostředí teroristických skupin hlásících se k nebezpečnému výkladu islámu. Dick Cheney však zásadně nesouhlasí s názorem vlivného prezidentského kandidáta (v republikánských primárkách) Donalda Trumpa, že do Spojených států nemají být přijímáni žádní muslimové. Tím by podle Dicka Cheneyho bylo popřeno vše, čemu kdy věřil (ohledně svobody).

Pan Cheney byl odpůrcem války v Libyi, do které se zapojily i Spojené státy, protože se tamní diktátor vzdal všech zbraní hromadného ničení a navíc byla tato válka provedena bez jasných cílů (což byla klíčová chyba, jak se ukázalo).

Připomeňme si ještě souhrnně hlavní zásluhy pana Cheneyho:

Pan viceprezident Richard Bruce Cheney bojuje po celý svůj profesní život za spravedlnost ve společnosti i za prosperitu společnosti a docílil v tomto směru významných úspěchů.

  Jako viceprezident USA podporoval jako prioritu snižování federálního zadlužení i ústavní uzákonění vyrovnaného federálního rozpočtu.

  Jako ministr obrany USA se zasloužil o významné snížení zbytných výdajů v resortu obrany v souvislosti s ukončením Studené války, čímž významně přispěl ke snižování federálních vládních výdajů.

  Jako viceprezident USA podporoval prezidenta USA ve významném snižování federální daňové zátěže, jehož uskutečněným cílem bylo zvýšit tempo ekonomického růstu.

  V této funkci podporoval také změny v programu Medicare, které umožnily zpoplatněním zbytných léků na předpis více financovat nezbytné léky i lékařskou péči.

  Dále v této funkci podporoval vybudování globálního systému obrany proti balistickým střelám Severoatlantickou aliancí (NATO), aby tak byly členské státy NATO ochráněny před jadernými i některými dalšími útoky i před vyděračským potenciálem nečlenských států NATO.

  Jako předseda představenstva a výkonný ředitel společnosti Halliburton významně přispěl k růstu prosperity světa, primárně v oblasti energetiky.

  Jako ministr obrany USA také významně přispěl k osvobození Kuvajtu od diktátorské vlády Iráku.

  V této funkci významně přispěl také k ochraně životů a vlastnictví Američanů v Panamě a ke svržení vlády diktátora Manuela Antonia Noriegy Morena.

  A v této funkci významně přispěl také k humanitární pomoci v rámci občanské války v Somálsku, kde to bylo zapotřebí nejvíce.

  Jako viceprezident USA podporoval také úspěšnou válku proti Talibanu a úspěšnou mírovou misi v Afghánistánu, aby tak byla oslabena nebezpečná zločinná organizace al-Qaida, která byla a je Talibanem výrazně podporována a aby se stal Afghánistán politicky stabilním demokratickým státem.

  Ve stejné funkci podporoval také úspěšnou válku a následnou úspěšnou mírovou misi v Iráku, aby byla svržena diktátorská vláda nebezpečné zločinné politické strany Baas, aby nedošlo k silovému rozdělení Iráku, které hrozilo v období politické nestability a aby se stal Irák politicky stabilním demokratickým státem.

  Jako člen Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických hlasoval proti sankcím vůči Republice Jižní Afrika, které následně přímo poškozovaly mnohé občany tohoto státu.

  Jako viceprezident USA podporoval také uvěznění osob podezřelých ze závažných strategicky zaměřených zločinů na vojenské námořní základně Guantanamo Bay Naval Base, aby tyto osoby nemusely být v rámci války zabity nebo dokonce propuštěny a také proto, aby mohli být předpokládaní významní dopadení zločinci omezeně a v nezbytné míře mučeni s úspěšným cílem získat od nich informace o zločinech plánovaných jejich spojenci.

  Jako člen Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických hlasoval pro výrazné zvýšení trestů za mnohé typy závažných trestných činů, aby byla společnost chráněna před pachateli takových činů a aby byli alespoň někteří z takových potenciálních pachatelů odrazováni od jejich uskutečňování.

  Jako viceprezident USA podporoval také snižování daňové zátěže drobných podnikatelů, aby nebyla zbytečně zničena jejich pracovní místa.

  V této funkci také podporoval prezidenta USA v otázce ratifikace Kjótského protokolu, který prezident USA odmítl ratifikovat, aby nepoškozoval americké hospodářství a nepřímo i světové hospodářství.

Všechno nejlepší a pevné zdraví do dalších let, pane viceprezidente!