Fata morgana globálního zahřívání Země

Zakončený klimatický summit v Paříži je nevymahatelnou dohodou o tom, co by si měly zakázat následující generace. Mnohem nebezpečnější je však závazná dohoda o omezování obyvatel EU ve 20. letech tohoto století.

V českých médiích nejenže prakticky nebylo upozorněno na dopad dojednaného nového klimatického balíčku, ale dokonce se rozšiřují názory, že EU by měla omezovat průmysl na svém území ještě více! Proto je zapotřebí šířit pravdu.

Představitelé Evropské unie označují soubor opatření („balíček“) věnovaných energetice a podnebí v globálním měřítku za historickou dohodu. Mají pravdu. Pravděpodobně žádná mezinárodní dohoda v dějinách lidstva nepoškodila obyvatele třetí planety sluneční soustavy v takové míře, jako plánují společně zástupci všech vlád v EU.

Cílem prvních tří povinností, které si tito vládci stanovili, může být jedině plošné omezení tvorby skleníkových plynů po celé EU (čtvrtou povinností je pak přínosná a nutná vyšší síťová propojenost mezi jednotlivými státy EU navzájem, a to jak z důvodu bezpečnosti dodávek, tak z důvodu svobodného obchodu s energií).

Krátce na to přišel „Mezivládní panel pro změnu klimatu“ se svou novou zprávou, ve které vědci nejen informují, ale také varují, jaká opatření bude zapotřebí vynucovat. Překračují tím rámec standardního vědeckého bádání. Americká socialistická Demokratická strana zařadila boj se změnami klimatu mezi hlavní body svého programu k parlamentním volbám v roce 2014.

Dalším cílem „balíčku“ EU má být údajně energetická soběstačnost. Česká republika by si mohla svou soběstačnost udržet, kdyby již v současnosti stavěla další blok jaderné elektrárny. Nynější česká vláda však českou jadernou energetiku nezanedbatelně poškodila zbytečným otálením s návrhem podpory jaderné energetiky ministrem průmyslu a obchodu Janem Mládkem (ČSSD), škodlivou, spekulativní a chaotickou dividendovou politikou v koncernu ČEZ prováděnou ministrem financí Andrejem Babišem (ANO) spojenou s jeho pravděpodobným trestným činem a v budoucnu možná poškodí také avizovanou snahou ministra obrany Martina Stropnického (ANO) vyřadit některé účastníky nesmyslně z tendru na výstavbu bloků jaderných elektráren.

EU jako celek se může stát soběstačnou také díky jaderným elektrárnám a díky břidlicovému plynu, který bude během několika let dovážen ve velkém ze Spojených států či Kanady a dále distribuován, mimo jiné i díky stavěnému severojižnímu plynovodu. Česká republika by neměla doplácet na rozhodnutí některých vlád včetně vlády německé zakázat jaderné elektrárny či na rozhodnutí dalších vlád jadernou energii nepodporovat a znevýhodňovat ji tak oproti podporovaným energetickým zdrojům. Spolková republika Německo navíc bude muset vysoce pravděpodobně zvýšit objem výroby energie z uhlí (čili z fosilních paliv).

Jediným spravedlivým a rozumným způsobem, jak omezit objem vypouštěných skleníkových plynů, je „ekologická“ daň, tedy zvýšení nákladů produkce, která se neobejde bez emisí jistých škodlivých látek do ovzduší (nebo naopak daňové úlevy pro šetrnou výrobu), a nikoli zákaz výroby, byť si mohou podniky mezi sebou nakupovat svou výrobní kapacitu prostřednictvím tzv. „emisních povolenek“, které byly dány k dispozici do oběhu. Problémem „emisních povolenek“ je, že ani při případné dobré vůli není jednoduché je na počátku spravedlivě rozdělit a navíc se následně mohou stát předmětem takových spekulací, jaké nejsou cílem těchto opatření.

Před pěti lety si EU přijala škodlivý, ale dosažitelný cíl ohledně snížení emisí skleníkových plynů a zvýšení podílu tzv. „obnovitelných zdrojů energie“. Obnovitelnost je však vlastnost, která je zvýhodňována kvůli snaze o extrémně dlouhodobou soběstačnost a z pohledu nejbližších desítek generací nesmyslně diskriminuje jadernou energii, břidlicový plyn, zemní plyn i kvalitní uhlí. Opatření se týkají jak energetických společností, tak i velkých podniků obecně a také automobilek. Výsledkem je také prozatím neutuchající vysoce nadměrná podpora „biopaliv“, v jejichž případě je výsledné omezení tvorby skleníkových plynů sporné a energetická soběstačnost v oblasti pohonných hmot jde proti potravinové soběstačnosti nejen EU, ale i celého světa, za což jsme oprávněně kritizováni „Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj“ (OECD), zvláště když EU prakticky zakazuje dovoz i pěstování plodin (a dovoz i chov zvířat), které nespravedlivě označila za škodlivé, a to pouze proto, že jsou geneticky upravené jinými (preciznějšími) způsoby než šlechtěním, a zvlášť, když EU podporuje rozsáhlé plochy solárních panelů. EU by navíc neměla přikazovat svým jednotlivým členským státům ani tento cíl – cíl energetické soběstačnosti v oblasti pohonných hmot. Vlivným propagátorem nuceného přimíchávání biosložek do pohonných hmot je ministr financí Andrej Babiš (ANO), jehož roční tržby z pěstování řepky pro tyto účely činí odhadem řádově stovky milionů korun.

Nový balíček výrazně zpřísňuje zejména vypouštění skleníkových plynů. EU chce během 20. let tohoto století snížit emise stejně jako v letech 1990 až 2020. Obrovské množství podniků tak bude nadále a ještě více poškozováno a obrovské množství dalších bude svou produkci nadále přesouvat pryč z EU, aby mohly vypouštět skleníkové plyny jinde. Další plošné omezení tvorby skleníkových plynů v EU bez obdobných opatření u velkých znečišťovatelů, jako jsou Čínská lidová republika nebo Spojené státy (ale také Indie, Ruská federace a další), značně a téměř (nebo možná zcela) zbytečně oslabuje konkurenceschopnost podniků z EU ve světě, ale i na jejich domácích trzích (byť se emise skleníkových plynů v USA díky rozšíření břidlicového plynu samovolně snižují). Zároveň naši ekonomiku čím dál více omezuje, a tedy poškozuje, nákladná a podle plánů rostoucí podpora výše zmíněných „obnovitelných zdrojů energie“ i „biopaliv“.

Plošné omezení tvorby skleníkových plynů by mělo v případě, že se k EU přidají v budoucnu také další významní znečišťovatelé, omezit tzv. „skleníkový jev“ a tudíž také globální oteplování a další změny klimatu. Podle většiny příslušných vědců je dostatečně prokázané globální oteplování (oceánů, ovzduší…) i zásadní podíl lidí na něm. Vyplývá to přímo mimo jiné z fyzikálních výpočtů založených na množství lidmi vypouštěných skleníkových plynů. Nelze však s uspokojující přesností odhadnout vliv jiných faktorů (sluneční aktivity, pohybů Země, absorpční schopnosti oceánů, různých zpětných vazeb…), takže nelze smysluplně předvídat a tedy ani s dostatečnou přesností plánovat. Přestože lidé zřejmě způsobují citelné oteplování povrchu planety, může v příštích staletích (či desetiletích) docházet vlivem dalších faktorů případně i ke globálnímu ochlazování. Důsledky jakýchkoli dalších změn klimatu lze také jen obtížně předvídat; jedná se o jedny z nejsložitějších a nejméně spolehlivých modelů v dějinách přírodních věd.

Samotné globální oteplování je zřejmě už nyní příčinou úbytku zásob pitné vody, šíření některých infekčních nemocí, plíživého stoupání hladiny světového oceánu, může vést také k předčasným úmrtím… Zároveň však zřejmě díky němu už nyní extrémně roste množství zeleně na naší planetě. Globální ochlazování jako takové by zase vedlo k razantnímu šíření virů, k rozšíření nepřátelských podmínek pro většinu přírody včetně lidí…

Veškerá plošná omezení však neberou v úvahu blahodárný vědecký, technologický ani hospodářský pokrok. V posledních dvou staletích roste do té doby nevídaně světový čistý produkt a došlo k zásadnímu pokroku v oblasti genetiky včetně genetických úprav plodin, v jaderné energetice, v mnoha oborech lékařství, ve farmacii, ve vojenství, v průmyslové chemii, ve zpracovávání a sdílení užitečných informací a v mnoha dalších oborech včetně nadějných výzkumů na poli kvantové fyziky či analýzy DNA. Budoucnost navíc přináší také rizika. Obrovský jaderný arzenál Spojených států, Ruské federace a postupně i dalších států může zničit svět, zvláště dostane-li se do rukou teroristů hlásících se k jistému výkladu islámu. Ve finanční matematice se proto veškeré potenciální škody v budoucnosti tzv. „aktualizují“ ke stejnému datu tak, aby byly porovnatelné s opatřeními vynakládanými na zamezení daných škod ve prospěch příštích generací. Tak jako při odložení nákupu věci určené ke spotřebě a uložení těchto peněz do investice požadujeme navýšení nazývané úrok, musíme naopak zohlednit, pokud k nějaké škodě (ale i k užitku) dojde až v budoucnosti, a to srážkou z hodnoty budoucí škody nazývanou diskont. Tak zjistíme pravděpodobnou současnou hodnotu škod. V této srážce můžeme matematicky zohlednit také míru zkoumaného nebezpečí a stejně tak pravděpodobnost, že budoucí generace z jiného důvodu bohužel nepřežijí a nevyužijí tedy této naší pomoci.

Budeme-li, třeba i v rámci sociální politiky v širokém smyslu slova, rozumně podporovat přírodní vědy, podaří se nám možná získat z hmoty mnohonásobně více energie, než umíme dnes při spalování topiva, trávení potravin nebo dokonce i při jaderném štěpení. Objevíme možná také rozsáhlé nové vhodné zdroje energií, jako se to stalo před několika málo lety s břidlicovým plynem. Čím budeme bohatší, tím si budeme moci dovolit vyvíjet a nakupovat energeticky účinnější stroje i zateplování budov. Tím vším dosáhnou mnohé státy světa zároveň vyšší míry energetické soběstačnosti (což je také jeden z opětovně deklarovaných cílů EU). Nadějný je také výzkum možností zachycování a ukládání oxidu uhličitého. Zároveň možná budeme mnohem lépe připraveni na důsledky jak pokračujícího globálního oteplování, tak i případného globálního ochlazování. V blízké budoucnosti budeme zřejmě schopni lépe předvídat zeměpisné šíření malárie a tím s ní také účinněji bojovat (rozdáváním moskytiér, sterilizací příslušných komárů či preventivní léčbou), možná vyvineme účinnější antimalarika a léčiva obecně, možná budeme umět efektivněji odsolovat mořskou vodu, lze očekávat prudký vývoj v oblasti genetických zásahů a tak dále.

K rozsáhlé a stabilní podpoře přírodních věd však nezbytně potřebujeme hospodářský růst, prakticky s jistotou včetně růstu energetiky i průmyslové produkce. Při případném stabilním růstu reálného čistého produktu (po odečtení oprav a obnovy investic) kolem „pouhých“ 2 % ročně budeme v souhrnu kolem roku 2050 dvakrát bohatší než právě teď. Zároveň však bude růst podle odhadů přibližně o 1 % ročně počet nás, lidí na Zemi, s čímž také musíme počítat. Nesmíme ale zbytečně omezovat podnikatelské aktivity a musíme rozumně podporovat mnohé přírodní vědy, nikoli s výsadním postavením věd studujících klima. Čím vyšší bude náš ekonomický růst, tím větší budeme mít také možnosti případného rozšiřování pomoci chudým státům včetně států, ve kterých se prozatím neobejdou bez rozsáhlého odlesňování žďářením.

Výrazný negativní vliv některých škodlivých látek vypouštěných do ovzduší lze považovat za dostatečně prokázaný, ale lze jej řešit výhradně lokálně. Některé takové látky zkracují nezanedbatelně lidské životy, snižují naši imunitu, způsobují vrozené vady, podporují fyzické i psychické nemoci, zhoršují schopnost reprodukce a mají i další značně negativní dopady do života v postižených oblastech.

Nejškodlivější rozšířenou látkou v ovzduší byl donedávna oxid siřičitý. Jeho značný obsah v zemské atmosféře zřejmě způsobil v desetiletích po druhé světové válce globální ochlazování naší planety, před kterým tehdy varovali mnozí vědci. Kvůli škodlivým dopadům na zdraví (ale také na lesy, protože oxidy síry jsou spolu s oxidy dusíku příčinou kyselých dešťů devastujících lesy) začalo hromadné odsiřování kouře elektráren, zčásti byla utlumena těžba hnědého uhlí, k automobilům začaly být přidávány katalyzátory a podobně. Dočasné globální ochlazování bylo zastaveno (protože zbavit se oxidu siřičitého v ovzduší lze naštěstí poměrně rychle) a od té doby opět převažuje globální oteplování.

Oxid uhličitý je přece jen menším problémem a jeho limity je tedy možné stanovovat lokálně, aniž by byl poškozen průmysl a aniž by byly omezovány škodlivé automobily a škodlivá topiva v oblastech, kde to není vzhledem k jeho nízkým koncentracím nezbytně nutné. Zároveň by těchto limitů mělo být přednostně dosahováno lokálními „ekologickými“ daněmi. Povinné zavádění ekologičtějších technologií nebo vyplácení dotací pro zateplování budov jsou vynucené investice a nejedná se tedy o optimální ekonomická rozhodnutí.

EU nám přináší svobodný obchod, svobodný pohyb pracovníků (proti kterému se některé státy EU silně vzpouzely), svobodné investování i společné projekty cílící na svobodný obchod se světem, energetickou soběstačnost či společný postup proti vnějším agresorům… Zároveň nám však EU způsobuje také velké ztráty, zejména kvůli omezování obchodu s dědičně upravenými plodinami, kvůli zavedení a rozšiřování eura a už v blízké době zejména stále větším omezováním průmyslu kvůli boji proti světovým změnám klimatu, jak si to také na relevantní české politické scéně přejí KSČM a Zelení.

Tento článek byl publikován na publicistickém portále Skutečnosti.