Chce vláda evidenci tržeb?

Na vládě a ve sněmovním prvním čtení prošel paskvil. Návrh zákona o evidenci tržeb se v mediálním světě tváří jako evidence pokladních příjmů, přesto se jedná o evidenci tržeb.

Ta se má navíc týkat také řady finančních výnosů včetně kurzových zisků dosažených klienty směnáren v rámci podnikání či spropitného.

Přímo v předmětu návrhu zákona je uvedeno, že se zákon týká evidence tržeb, jak napovídá i jeho název. Povinnost evidovat se vztahuje pouze na některé tržby a dokonce pouze na některé podnikatelské subjekty, nicméně se týká jedině tržeb. Zákon se na pojem „tržby“ průřezově mnohokrát odkazuje, aniž by tento pojem definoval. Předmětem zákona tedy nejsou jakési „evidované tržby“, které by byly v zákoně definovány, nýbrž standardní tržby tak, jak jsou chápány v našem právním řádu, popřípadě v daňové, účetní či finanční teorii a praxi.

Tržby nejsou definovány ani v jiných právních předpisech. Vyskytují se však, a to hojně, v Zákoně o účetnictví a na něj navazujících prováděcích vyhláškách. Zákon o evidenci tržeb se vztahuje na daňové poplatníky daní z příjmů a právě Zákon o účetnictví je pro stanovení základu daně řady těchto poplatníků směrodatný. Základ daně stanovují podle českého podvojného účetnictví dokonce i podniky, které musí, či smí vést účetnictví podle Mezinárodních standardů účetního výkaznictví. Někteří, zpravidla drobnější daňoví poplatníci mají povoleno vést si pouhou daňovou evidenci, která je v právním řádu chápána jako zjednodušená evidence vycházející z podvojného účetnictví. I tito daňoví poplatníci tedy mimo jiné dosahují tržeb, jen o nich nemusí účtovat.

Uvedené vyhlášky sice tržby nedefinují, jednoznačně je však řadí mezi tzv. „výnosy“. Z logiky věci pak vyplývá, že se jedná o výnosy plynoucí z prodeje (na rozdíl např. od dividendových výnosů plynoucích z pouhého vlastnictví výhodné akcie). Tržby se tedy vůbec nevztahují k pokladnám. Jako pokladna je totiž označováno místo (např. v prodejně či v účetním softwaru), kde jsou evidovány některé příjmy a výdaje, nikoli výnosy a náklady. Jaký je v nich rozdíl? Příjem je přítokem peněz. Nastává tehdy, když zákazník zaplatí. Výnos je upravený příjem k okamžiku, kdy si podnikatel zaslouží, aby mu zákazník zaplatil. Zákazník (odběratel) však může zaplatit dopředu neboli zálohově, v okamžiku výnosu, nebo jsou mu zboží či služby poskytnuty na dluh. Obdobně výdajem je zaplacení, zatímco nákladem je vznik povinnosti zaplatit.

Návrh zákona hojně používá pojem platba. Takový pojem ale nic neříká, protože platbou je příjem i výnos, pouze s tím rozdílem, že výnos je věcně a časově rozlišená platba k okamžiku nároku podnikatele na zaplacení jeho zboží či služby. Výnos se od jemu příslušného příjmu může z důvodu úročení (vyčíslení úroků, které jedné straně obchodu utekly) lišit dokonce i svou výší, avšak účetní předpisy mnohdy tyto rozdíly zanedbávají.

Vzhledem k tomu, že na základě navrhovaného zákona budou povinně online evidovány vybrané tržby, a vzhledem k tomu, že tržby patří mezi výnosy, nejzazším okamžikem evidence bude okamžik podnikatelovy zásluhy (jako je např. prodej zboží či jeho instalace v bytě zákazníka) bez ohledu na to, kdy zákazník zaplatil.

Ministr financí ČR Andrej Babiš opakovaně zdůrazňoval, že se v případě elektronické evidence tržeb nejedná o pokladny. Odkazuje se však v mnoha směrech na model evidence užívaný v Chorvatsku, kde jsou evidovány příjmy, nikoli tržby a dokonce tam lze na základě evidence pokladních příjmů a regulace pokladních výdajů ověřovat při daňových kontrolách soulad povinně zaslaných údajů s aktuálním stavem pokladny.

Česká verze zákona dokonce výslovně uvádí, že evidovanou tržbou podnikatele je mimo jiné i platba, která je určena k jejímu následnému čerpání, což není nic jiného než zákazníkův nákup na dluh (tedy bez zaplacení), a dále také zúčtování zálohy neboli výnos (podnikatelova zásluha) související s předchozím zaplacením. Okamžikem evidované tržby podle návrhu pak má ve všech případech být přijetí tržby neboli okamžik podnikatelovy zásluhy, popřípadě předchozí vydání příkazu k jejímu provedení, což by se mohlo týkat např. dohody o následném dodání či montáži již koupeného nábytku apod., bez ohledu na to, zda tak byl zákon jeho autory zamýšlen.

Problémem českého návrhu zákona je také daň z přidané hodnoty. Ta je totiž sice součástí ceny, zákazník ji tedy platí prodejci a stává se tak příjmem, není však účetním výnosem. DPH se totiž účtuje jako závazek vůči státu, tedy jako jakási dočasná půjčka pro podnik do chvíle, než ji bude muset státu splatit. Každý prodavač či poskytovatel služeb tak bude muset pro účely evidence nejpozději v okamžiku prodeje (resp. své zásluhy o zisk) evidovat cenu svého zboží bez DPH. Celková daň z přidané hodnoty z nákupu každého jednotlivého zákazníka však musí být podle navrhovaného zákona uvedena v zasílaných údajích také, byť nikoli jako součást tržby.

Prvním čtením tak prošel paskvil, na jehož základě nebude možné ověřovat příjmy podnikatelů, a to ani u těch daňových poplatníků, kteří vedou daňovou evidenci a jejich základ daně z příjmů se tak odvíjí právě od čistých příjmů. Nebude možné ověřit, zda zákazník zaplatil do okamžiku, kdy byla evidována tržba, nebo zaplatí až později a tudíž i daňová povinnost vznikne později. Navíc by měl prodejce v budoucnu dodatečně provést storno v případě, že mu bylo zaplaceno způsobem, který nepodléhá evidenci, typicky bankovním převodem.

Důvodová zpráva i pan ministr tvrdí, že povinnost vydat na požádání klasickou účtenku podle Zákona o ochraně spotřebitele, jakou známe v současnosti, i nově navrhovanou účtenku s evidenčním kódem bude možné splnit najednou. Oba doklady však v principu představují dva odlišné momenty. Klasická účtenka dokládá převzetí zboží zákazníkem a může tak sloužit také jako důkaz při reklamaci, není-li vydáván záruční list. Naproti tomu nová, další účtenka bude sloužit jako doklad, že došlo k účetnímu případu. Tyto okamžiky nemusí být vždy stejné, obzvláště na finančních trzích. Doklad však musí být jednoznačný.

V rámci připomínkového řízení Ministerstvo financí ČR dokonce uvedlo, že cílem zákona je zachytit právě provedení majetkového toku (tedy např. předání zboží či finální zápis převodu do katastru nemovitostí). Jenže okamžik majetkového toku se automaticky nevztahuje ani k tržbám (či obecněji k výnosovým tokům), ani k peněžním tokům zachycovaným v pokladně. Předání zboží zkrátka může nastat jindy než podpis právoplatné dohody o jeho předání, dokonce může nastat jindy, než bylo předání smluveno, i jindy, než bylo zaplaceno.

Ministerstvo se navíc v rámci připomínkového řízení odvolávalo na Zákon o daních z příjmů. Návrh zákona o evidenci tržeb se sice vztahuje na poplatníky těchto daní a odvolává se na zmíněný zákon i v některých dalších bodech, ze zákona však není jednoznačně zřejmé, že budou daňová či celní správa při kontrolních nákupech ověřovat evidenci tržeb právě za účelem kontroly přiznávání daní z příjmů. Kontroly mohou být stejně dobře směrovány na daň z přidané hodnoty, kde je okamžikem nároku státu na zaplacení daně plátcem tzv. „den uskutečnění zdanitelného plnění“, který je v příslušném zákoně definován odlišně pro různé případy a v případě konečného spotřebitele se zpravidla kryje právě s majetkovým tokem, jako je převzetí zboží. Nebo mohou být daňové kontroly směrovány také na takové daňové důsledky podnikání, které nesouvisí s uvedenými daňovými zákony, ale třeba s mezinárodními smlouvami. Ministerstvo tedy nemá žádnou přímou či jinak jednoznačnou oporu v návrhu Zákona o evidenci tržeb, aby se mohlo ohledně evidovaných tržeb terminologicky odvolávat na Zákon o daních z příjmů.

Dalším problémem zákona je rozsah typů tržeb, na jaké se bude vztahovat, možná aniž by si to Ministerstvo financí uvědomovalo. Tento problém nijak nesouvisí s předchozím problémem. Nastane jak v případě evidence tržeb, tak v případě evidence příjmů či majetkových toků.

Kromě většiny provozních výnosů, což jsou klasické výnosy z prodeje zboží či poskytování řemeslných služeb, bude řada podnikatelů evidovat také případné rozprodávání samotného podniku a dále také celou řadu finančních výnosů. Typickým příkladem jsou uskutečněné kurzové zisky (pokud nebudou pouze ojedinělé). Ty jsou totiž předmětem daní z příjmů a nepodléhají ani srážkové dani, ani samostatnému základu daně, aby mohly být vyňaty z povinného evidování.

Uskutečněný kurzový zisk je tržbou z prodeje měny po odečtení nákladů na prodanou měnu. Evidence tržeb z prodeje měny povede k absurdním případům, kdy bude muset zákazník, který si pro svou podnikatelskou činnost smění ve směnárně peníze, evidovat tržbu a vystavit směnárně účtenku. Situaci komplikuje fakt, že Zákon o účetnictví pro zjednodušení považuje za výnos (tržbu) pouze výsledný rozdíl, tedy kurzový zisk. Taková evidence ale bude postrádat jakýkoli praktický smysl, protože pracovník směnárny nebude mít šanci zjistit, zda jeho zákazník nedosáhl naopak kurzové ztráty a proto neměl povinnost vydat mu účtenku. Případné vynětí kurzových zisků z evidence by od evidenční povinnosti osvobodilo nejen zákazníky směnáren, ale i samotné směnárny a obdobné instituce.

Dalším problémem, který si však ministerstvo uvědomuje, je povinná evidence „dýška“ (spropitného). Se spropitným totiž restaurace či hotely zpravidla mohou počítat ve svých finančních plánech, nebývá tedy ojedinělé a nesplňuje ani další podmínky pro vynětí z evidence. I v případě, že je součástí mzdy číšníka, se stává nejprve tržbou (a příjmem) podniku. Rozhodne-li se tedy host při placení zanechat číšníkovi spropitné, musí číšník vystavit další účtenku a spropitné evidovat.

Na vládě a ve sněmovním prvním čtení tedy prošel paskvil. Pokud by však vláda chtěla uvedené i další závažné chyby napravit, musela by pravděpodobně připravit nový zákon. Ústavní soud ČR totiž před několika dny v otázce schvalovacího procesu u služebního zákona oznámil, že vidí ústavní vady, pokud není zákon během dalších čtení v rámci legislativního procesu pouze pozměňován a doplňován, nýbrž dokonce komplexně změněn. Změna z evidování tržeb na evidování jiných toků by přitom jistě byla změnou samotné podstaty zákona.

Zákon o evidenci tržeb je ekonomicky nesmyslný a škodlivý. Má totiž částečnou alternativu v podobě snížení daňové zátěže alespoň menších podniků bez významného dopadu na daňové příjmy státu a navíc může vést k významnému propouštění zaměstnanců i ukončování aktivních živností rizikových skupin, jako jsou menší živnostníci, kteří mají možnost odejít do předčasného důchodu. Může tedy vést k přesunu obchodů či restaurací do velkých měst a skladů do vesnic a také k větší náchylnosti české ekonomiky na hospodářské cykly a ke s nimi souvisejícím vlnám propouštění. Přináší také technické problémy např. při prodeji ryb v mokrých rukavicích či u podnikatelů s často se měnícím místem podnikání.

Současné znění návrhu také od řady podnikatelů požaduje pod hrozbou sankcí evidenci tržeb i v případě dlouhodobějšího výpadku připojení či jiných problémů za všech okolností nejpozději do 48 hodin od uskutečnění tržby včetně svátků či dovolené. Umožňuje časově i jinak neomezené storno. Umožňuje velké a samotným zákonem nijak neodstupňované pokuty pro živnostníky a zaměstnance. Související návrh jiného zákona sice zavádí alespoň pro fyzické osoby slevu na dani ve výši 5000 korun, lze si ji však uplatnit pouze v prvním roce evidence u daného podnikatele.

Některá ustanovení jsou podle některých právníků protiústavní, tedy ilegální. Zatímco ministr obrany ČR obhajoval povinné armádní odvody i pro ženy (po dosažení určitého věku), protože zákon se má podle jím oslovených právníků vztahovat na všechny, ministr financí ČR ze stejné politické strany (ANO) stanovuje povinnost evidence tržeb dočasně jen pro některá, víceméně náhodně vybraná odvětví. Další tržby (nikoli však odvětví) navíc bude moci dočasně osvobodit vláda (která bude u moci před nabytím účinnosti zákona), což je podle některých právníků také protiústavní možnost.

Zákon navíc předkládá ministr, který sice tvrdí, že daně mají platit všichni, sám si ale pod nátlakem a díky známostem vyjednal na Slovensku rekordní, dosud nevídané daňové prázdniny a současná česká vláda mu výrazně pomohla mimo jiné tehdy, když schválila rostlinné výrobě vratky na spotřební dani uvalené na pohonné hmoty, dále v rámci investičních pobídek (formou daňových úlev), v případě nesmyslných podpor souvisejících se zemědělstvím např. na tzv. „biopaliva“ nebo když Česká republika koupila jeho pozemky za osminásobek ceny obvyklé díky zákonu předloženému jeho stranickým kolegou a schválenému současnou vládou.

Poslanci za ČSSD, KDU-ČSL včetně některých lidí z dnešní TOP 09 (např. jejího 1. místopředsedy Miroslava Kalouska), US-DEU a KSČM již v minulosti schválili plošné registrační pokladny. Miroslav Kalousek, který byl tehdy ochotný přistoupit na takový koaliční kompromis, je v současnosti radikálním odpůrcem dokonce i současné, mírnější varianty. Současnou verzi navrhovaného zákona by však se znalostí věci zřejmě nepodpořili ani největší obhájci online pokladen.

Stručnější verze tohoto článku byla publikována v Internetovém deníku „Svobodné fórum“ na stránce: http://svobodneforum.cz/babisuv-zakon-o-evidenci-trzeb-je-paskvil/

Tento článek byl publikován na publicistickém portále Skutečnosti.